NOVINKY : Texty : Komentáře : Auditoria : Seriály : Click & Bound : Kalendárium                       Home   

Identita :
NEZNAMY_7047 
info : profil : má auditoria : známí
přítomní : všichni : uspat : logout


Spřátelené weby :



Wacovo doupě
www.eleferno.cz

Stránka Domi.D
Shop s BDSM pomůckami
Njalova noční říše
Dark Club
Klub antropomorfní kynologie. Domov pejsků a feneček v lidské podobě
Sluneční tvrz Petrůvka
Yelen plastification. Fetish foto a móda



clanek reaguje nikdo
na clanek reaguji nikdo

Rubriky
Začátečníkům  ( 66 )
Náctiletým  ( 11 )
Reálné zážitky  ( 55 )
Scénáře  ( 16 )
Povídky  ( 100 )
Poezie  ( 33 )
Eseje a úvahy  ( 53 )
Teorie BDSM  ( 34 )
BDSM v praxi  ( 45 )
Udělej si sám  ( 11 )
Recenze,testy  ( 5 )
Reportáže  ( 23 )
Bondílna  ( 8 )
Help  ( 6 )
Vox populi  ( 62 )
Editorial  ( 13 )

Pište pro www.ds-life.cz

Komentáře
Zatím není žádný komentář.


Znamkovali

Existujici
3

Alespon registrovani
2

vsichni
1.833


(4)
(1)
()
(1)
()
()
()
()


Znamkovani - jako ve skole
Neznamkuji 5 4 3 2 1

Oficiální článek ( 28.9.2003 10:50:35 )
Prázdninová
Přečetlo 4169 lidí celkem 5636 krát (zobrazit statistiku). Komentovalo 0 lidí 0 krát. (zobrazit komentáře)
povídka s ozvěnou hezké dovolené a poněkud inzertním zakončením.
Vkladatel:NTPT ., Autori:,M.J (externí) , Pomocnici:NTPT  Témata : Femsub    Maledom    Rubriky : Povídky   

Jednou v létě jsme se s mojí bývalou spolužačkou z VŠ domluvili že pojedeme na výlet na Šumavu. Moc jsme se již několik let nevídali a jistě na tom nebylo nic špatného kdyby neměla již dávno založenou rodinu a dvě děti. Přistoupil jsem na to tedy pouze s podmínkou že pojedeme čistě jako kamarádi bez žádných dalších úmyslů.

Shodli jsme se a jednoho dne vyrazili vlakem směrem na jih. Měli jsme sice stan ale zřejmě z lenosti jsme nakonec využívali nabídek tamního ubytování, většinou v chatkách nebo v soukromí. Počasí nám přálo, užívali jsme si podhorské pohody, povídali si otevřeně o všem, a mě začínalo být brzy jasné že moje kamarádka, říkejme jí třeba Zdenka, prožívá určité obtížné avšak zřejmě typické období manželské krize, a že by určite nebyla proti si se mnou neco "začít".

Mrzelo mě to, mám na tyto věci poměrně staromódní názory, a tudíž bych nikdy nepřistoupil na to dělat milence svým dobrým kamarádkám (navíc jsem jejího manžela považoval také za svého dobrého přítele!), a tak jsem ji na své morální zásady stále více upozorňoval a dále opakovaně připomínal na čem jsme se na začátku cesty dohodli. Její flirtování však příliš neuhasínalo, zdálo se že hodlá jít přes všechny překážky, a když viděla že se statečně bráním a za svýmy slovy stojím, začínala být také chvílemi už pěkně otravná.

Myslím že byla právě sobota kdy jsme měli určité potíže sehnat nocleh a tak jsme se ubytovali v poměrně drahém penzionu se snídani. Snídani sice obyčejně v hotelích rád nemám ale tu druhý den ráno jsem si docela užil (viz níže). Postele byly v obdelníkové místnosti situované za sebou, a nastala dlouhá debata o tom jak si lehnout. Zdenka pochopitelně prosazovala hlavami k sobě, já jsem zase trval z "bezpečnostních důvodů" mít u sebe raději nohy, a bylo potřeba mnoho argumentů a červeného vína abychom konečne šli spát tak jak jsem určil.

Ráno došlo k očekávanemu střetu: probudil jsem se a zjistil že se Zdenka obrátila a nenápadně se sune na mou postel, zřejmě proto že si v noci málo užila! To zní sice příjemně, ovšem ne při mých předsevzetích. Byli jsme oba nazí, navíc Zdenka je velice pekné děvče a já vůči jejím vnadům vůbec nejsem imunní. Abych tedy zabránil nejhoršímu, našel jsem ve svém batohu jakýsi řemínek s přeskou (zřejmě na připevnění karimatky) a navrhl kompromis: můžeme spolu ležet v jedne posteli ale buď sváže ruce dozadu dobrovolně ona mně nebo nedobrovolně já jí, abychom se nemohli nijak "obtěžovat". Tím snad bude zachráněna integrita mých ideálů!

Když však můj návrh neprošel a Zdenka se na mě začala tlačit stále víc, došla mi trpělivost a zvolil jsem nedobrovolnou fázi svého plánu. Bránila se sice statečně ale po krátkém souboji se mi povedlo její útlé ruce pevně spoutat za zády. (Později říkala že se styděla otočit abych ji neviděl zepředu, cha cha.., jinak bych ji prý tak snadno nedostal).

Konečně klid! Ležela teď na břiše vyčerpaná a bezmocná a já si začal užívat slunečného rána u jezera. Vyšel jsem na balkón abych se po souboji trochu vydýchal. Pak jsem si v klidu nalil do skleničky vodu, napil se a šel si na chvíli ještě lehnout na lůžko vedle své spoutané oběti. Nebyl tam noční stolek a tak jsem si nedopitou skleničku položil na její záda. To se jí však nelíbilo, nebo mě prostě chtěla naštvat, a tak se začala různě hýbat až jsem musel sklenici chytit aby nespadla. Varoval jsem ji že jestli mi vodu rozlije, bude bita. Pochopitelně to nepomohlo a tančila se skleničkou dál, až ji zcela převrhla. Vůbec jí nevadilo že voda steká po jejím těle na postel. To už mě dost rozladilo a proto jsem se rozhodl vyplnit svoji hrozbu. Vstal jsem a vyhledal její zánovní pohorky, ze kterých jsem vyjmul dvě dlouhé, kulaté tkaničky. Jednu jsem použil na svázání jejích kotníků pevně k sobě, z té druhé jsem hodlal učinit výchovný nástroj.

"Už si někdy dostala baštonádu na chodidla?" zeptal jsem se řečnicky zatímco jsem jí podkládal spoutané nohy peřinou, abych měl lepší "úhel". Mlčela, asi si stále neuvědomovala vážnost situace nebo byla skutečně zvědavá jaké to bude.

"Můžeme tedy začít" pronesl jsem, stoupl si nad ni a zbývající tkaničku jsem uchopil uprostřed a dvojitě přeložil. Pak jsem ji začal bez dalšího varování švihat chodidla, střídavě pravé a levé. Její krásné nožky se škubaly pod mými údery, avšak neměly kam uhnout neboť jsem je také sevřel svými kotníky. Mezi jednotlivými ranami jsem slyšel jak Zdenka stená do polštáře. Byl to koncert, který možná ocenil i leckterý hotelový host za dveřmi našeho pokoje..

Když jsem měl pocit že spravedlnosti bylo vykonáno zadosti, sestoupil jsem s postele a pokochal se pohledem na zhluboka oddechující, zmučené telo. Všiml jsem si že se jí na rukou trochu povoluje ten řemínek z mého batohu (který jistě nebyl určen pro toto použití), a tak jsem jí ješte svázal zápěstí tkaničkou, kterou jsem ji práve ztrestal.

Teď si snad už mohu v klidu vypít tu sklenici vody, řekl jsem si a šel se uklidnit na balkon. Tam jsem si skutečně vychutnal každý doušek. Vůbec mi té spoutané a zbité dívky ležící uvnitř nebylo líto. Měl jsem prostě jednoznačný pocit že si vše zasloužila (anebo jsem se začínal vžívat do role tyrana?).

Vrátil jsem se do pokoje a zahlaholil: "Vstávat, holoto líná, přece se nebudeš celý den válet?!" Uchopil jsem ji za vlasy a jemným tahem přinutil se posunout s postele na zem a pak ještě kousek dál po podlaze, tak jak jí to spoutane ruce a nohy dovolovaly. Asi uprostřed místnosti jsem ji "naaranžoval" do vzpřímeně klečící polohy a řekl: "Jestli se hneš, dostaneš přidáno."

Zřejmě to bylo to poslední co si v tu chvíli přála neboť když jsem se vrátil po ranní hygieně z koupelny (která byla na chodbě, společná pro celé patro), stále byla se skloněnou hlavou na svém místě. Byla podrobená a byla krásná. Dlouhé, světle hnědé vlasy jí splývaly po ramenou a přes prsa. Citelně se chvěla, a jistě ne zimou neboť začínal teplý letní den. Že by se přede mnou stále tak styděla? Byla to nevinná chycená laň, nebo příkladně ztrestaná nevěrnice?

Pomalu jsem ji obešel, pak ji odhrnul vlasy z hrudi a na pevných prsou objevil nádherně zduřené bradavky. Byly dlouhé a tvrdé, natahovaly se dopředu jako by prosily o stisk či alespon dotek, a já si v duchu říkal jak by se mi teď hodily dva obyčejné, dřevěné kolíčky na prádlo. Zmáčkl jsem jednu bradavku mezi prsty a poslouchal zrychlený dech své zajatkyně.

"Vidím že se ti tvá nová role líbí," řekl jsem a poodstoupil abych si ji celou znovu prohlédl. Jakmile jsem ji však pustil, přehodila si pohybem hlavy vlasy zpět dopředu. Rozvázal jsem tedy tkaničku poutající její zápěstí, dotáhl ale pořádně řemínek, a použil jsem ji teď jako mašli: svázal jsem jí pečlivě vlasy do culíku aby mi nemohla kazit výhled. Na její odkryté tváři se míchaly poryvy marného vzdoru a naprostého ponížení. Sedl jsem si do hlubokého křesla naproti a obdivoval krásy přírody přede mnou.

Po chvíli se trochu navrátil můj předchozí vztek: "Doufám že na svůj dnešní trest jen tak nezapomeneš. A aby se ti dlouho připomínal, a s každým krokem aby sis uvědomovala svůj úděl, budeš muset dnes celý den chodit bosa" vynesl jsem rozsudek, vychutnávaje si její bezmocnost.

Klečela přede mnou nehybně a tiše, nahá a spoutaná, s odvrácenou hlavou a sklopenými zraky. Cítila můj lačný pohled na každém kousku svého těla, které jako by jí vlastně teď vůbec nepatřilo, i mou nadvládu nad její duší. Bylo jí jasné že jakékoliv námitky jsou zbytečné, neviděla sice konec svého ponížení ale věděla že se musí podřídit protože stejně nemá jinou možnost.

Já jsem ostatně mezitím začal balit věci do svého batohu, včetně jejích pohorek i sandálů, tedy obou párů bot, které tady měla. Když jsem byl připraven k odchodu, zvedl jsem svůj batoh a cestou ke dveřím jsem se zastavil před ní.

"Ruce!" řekl jsem přísně. Rychle pochopila že je má ke mně zvednout abych jí rozvázal pouta. Musela se tedy zcela ohnout, hlavou se téměř dotýkala země u mých nohou, a v této rozkošné pozici ke mně vypínala své unavené paže. Uvolnil jsem jí řeminek, a se sdělením že ji čekám dole na snídani jsem odešel.

...

Pochutnával jsem si na výborném čaji, posiloval se pečivem po celkem nezvykle náročném vstávání, a přitom kontroloval schodiště vedoucí do restaurace z horních pater od hotelových pokojů. Pak to přišlo: spatřil jsem její nádherné nožky opatrně sestupovat po schodech. Bude to mít nějaký čas těžké, holka. Sešvihaná kůže na jejích jemných chodidlech bude jistě dosti citlivá.

Potom se objevila v celé své kráse, vlasy volně rozčesané do všech stran. Měla na sobě krátké tričko (asi jen do půli břicha) a světlé kraťasy ke kolenům. V ruce táhla batoh. Rozhlédla se stydlivě po přítomných a odevzdaně se přišourala k mému stolu. Vypadalo to že teď už skutečně bude vědět jak se slušně chovat.

Snídaně byla formou bufetu, takže si odložila zavazadlo a odešla si vybrat něco z velkého stolu uprostřed místnosti. Restaurace byla velmi světlá neboť sousedila s prosklenou terasou. Zdenka samozřejmě neunikla pozornosti, spíše to vypadalo jako kdyby mnozí přítomní hodně zaslechli když předtím procházeli okolo našich dveří cestou na snídani (měli jsme totiž hned první pokoj na patře těsně vedle schodiště vedoucího dolů). Také jsem si ji obdivně prohlížel jak nejistým ale statečným krokem přechází během výběru občerstvení po studené dlažbě jídelny. Jen ať se ochladí, říkal jsem si, to nejhorší ji teprve čeká...

Pak si přisedla a začala doplňovat energii ztracenou při prohrané bitvě s mou přesilou. Byla evidentně trochu rozlámaná a na rukou měla ještě viditelné stopy po mém drsném postupu při svazování. V jednu chvíli dokonce zvedla zápěstí, a zřejmě příliš nahlas si postěžovala že jsem ji moc stáhl, neboť se na nás paní od vedlejšího stolu závistivě podívala. Asi to bylo už dlouho co jí naposled manžel také utahoval pouta před výpraskem...

Když jsme se po snídani rozloučili s personálem a vyrazili ven, zjistili jsme že se metitím obloha trochu zatáhla a mírně ochladilo. Rozhodli jsme se tedy nestrávit další den u vody ale vydat se raději do místních kopců, lesů a polí, které nás po několika kilometrech dovedly do malého jihočeského městečka s nádherným náměstíčkem kde se zrovna k našemu milému překvapení konaly nějaké historické slavnosti a typický letní jarmark.

Využili jsme toho a strávili příjemné chvíle v prostředí dobového tržiště. Koupil jsem Zdence jednoduchou tmavě zelenou sukni, kterou si po vyzkoušení už nechala na sobě aby lépe zapadla mezi "prostý vesnický lid". Pobídl jsem ji zdali mi také nechce něco koupit a zavedl ji k zajímavému stánku s koženými výrobky, který kupodivu nabízel mimo jiné i několik druhů ručně pletených bičů.

"V klidu vybírej," pošeptal jsem jí a kousek poodešel, jako že si prohlížím vedlejší stánek, a přitom pobaveně pozoroval její rozpaky. Záhy pochopila co se od ní očekává a s rudými tvářemi zvedla z pultu jeden menší bič, který se jí zdál nejméně nebezpečný. Prodavač se usmíval, protože správně tušil že tato bosá dívka ho ještě tentýž den ochutná. Těšilo ho, že si vybral tak užitečnou profesi a se zálibou se díval jak mu Zdenka za bič platí a pak ho urychleně schovává do batohu.

Připojila se ke mně, společně jsme si prošli zbytek náměstí i okolních uliček, ochutnali místní speciality, občerstvili se výbornými zdejšími nápoji, a když nám trochu slehlo, vydali jsme se pomalu na cestu. Těsně před odchodem jsem se však nezapomněl zastavit u stánku provazníka a zakoupit dva dvoumetrové konopné provazy.

Během zpáteční cety musela jít Zdenka často pro mé potěšení přede mnou. Nová sukně, která jí velice slušela, jí končila asi 15cm nad kotníky a já tak mohl sledovat jak se její bosá chodidla zotavují a přivykají členitému terénu. Vraceli jsme se jinou cestou, ale směrem zpět k jezeru, kde jsme doufali v lepší možnosti najít nocleh. Skutečně, měli jsme štestí a po nějake době se nám podařilo sehnat volnou chatku v kempu u lesa. Byla pro dva lidi poměrně velká, ale pořád levnější než předchozí penzion, a také měla terasu s výhledem na jezero. Šťastně jsme se ubytovali, poseděli na terase, a já se po chvíli Zdenky zeptal kde má pro mě ten dárek. Zašli jsme tedy dovnitř chatky aby mi ho ukázala. Oba jsme cítili v břiše začínající mravenčení...

"Chci si ho vyzkoušet," řekl jsem věcně když jsem konečně bič držel v ruce. "Svlékni si tričko." Otočila se, udělala několik kroků jako by se rozmýšlela, a pak začala pomalu a neochotně plnit můj příkaz. Já jsem si mezitím připravil své nové provazy, zamkl dveře a zatáhl záclonky na oknech. To ji zřejmě trochu uklidnilo, neboť přišla zpět bez trička, i když měla na sobě stále ještě podprsenku. Dívala se na mne jak ji pevně svazuji ruce a volný konec provazu přehazuji přes silný trám u stropu. Pak stačilo už jen vylézt na židli, protáhnout provaz tak že jí ruce vyjely nahoru a ona byla tahem nucena popojít blíž ke mně. Když byla přímo pod trámem, napnul jsem provaz co nejvíc a takto ho upevnil několika uzly.

Všiml jsem si jak Zdenka vzdychá a chvílemi si stoupá na špičky aby ulevila pažím. Obešel jsem ji a zezadu rozepl její podprsenku. Abych ji mohl zcela sundat, přeřízl jsem ramínka svým kapesním nožem. Potom jsem jí povytáhl sukni a odřízl po stranách její kalhotky tak, že samy spadly na zem. Sebral jsem je, a odhodil i s podprsenkou do odpadkového koše. Teď se mi líbila nejvíc; měla na sobě jen to co jsem jí sám koupil: sukni a provaz.

"Spodní prádlo jsem na tobě viděl naposled," řekl jsem suše. "A abys viděla že to myslím vážně, a poznala co tě čeká při jakékoliv neposlušnosti..., budeš preventivně zbičována za účelem utužení charakteru." "Dostaneš pro začátek deset ran, které si budeš sama nahlas počítat." Odklidil jsem jí pomalu vlasy ze zad a přendal dopředu přes obnažená ňadra, která jsem si ještě v klidu polaskal. Pak jsem si došel pro bič a zkusil několik cvičných švihnutí vzduchem během kterých jsem ji obešel. Postavil jsem se za ní a díval se jak se její bezbranné tělo chvěje v očekávání trestu.

"Jsi připravena?" otázal jsem se své oběti a viděl jak lehce přikývla. Udeřil jsem tedy poprvé. Cukla sebou, sykla a hlesla: "Jeden!". Prásk! "Dva."... Při každé další ráně sebou škubala stále více a dech se jí zrychloval. Také počítání jí dělalo postupně problémy, ale naštěstí se nespletla, věděla že bych musel začít znovu, a tak byla nesmírně šťastná když ze sebe nakonec, zmítající se v poutech, vypravila: "Deset."

Uvolnil jsem provaz z trámu a rozvázal jí ruce. Než se však stačila vzpamatovat, opět jsem jí je pohotově svázal, tentokrát za zády. "Na kolena!" zněl můj další povel, po kterém si ihned klekla na zem. Předstoupil jsem před ni opět s bičem v ruce, jeho rukojetí jsem jí pozdvihl bradu abych jí lépe viděl do obličeje, a řekl přísně: "Teď ho políbíš a mně poděkuješ." Rozechvěle vykonala co jsem poručil a zašeptala: "Děkuji."

"Nevíš s kým mluvíš?" zahřměl jsem a švihl ji přes holé břicho. Zasykla a vyslechla můj nemilosrdný příkaz: "Ještě jednou!" Opět pokorně políbila bič a řekla trochu hlasitěji: "Děkuji, můj Pane." Už jsem byl spokojenější. "A teď do kouta!" ukázal jsem jí směr, "Tam je tvoje místo." Pomalu vstala a přešla do určeného rohu místnosti kde znovu poklekla, a nabídla mi tak nádherný pohled: krásné bosé nohy zaprášené od celodenního kontaktu se zemským povrchem, jemné ruce s decentně nalakovanými nehty spoutané hrubým konopným provazem, a nakonec něžná dívčí záda pokrytá čerstvými pruhy od biče.

Zdenka se třásla vzrušením při představě jak si teď zezadu majetnicky prohlížím své dílo. Rány na zádech ji stále pálily, provaz se jí zařezával do zápěstí, a do kolen tlačila tvrdá dřevěná podlaha. Nejvíce ze všeho ale vnímala úžasné vnitřní teplo, které se jí nyní rozlévalo v rozkroku a šířilo postupně do celého těla. Kdyby se teď mohla jen dotknout svého přirození, asi by explodovala. A tak mě alespoň v duchu prosila abych ji popadl za vlasy, odhodil na postel a divoce znásilnil. Uvědomovala si však, že záleží jedině na mně zdali této možnosti využiji a jí nezbývá než pouze pasivně čekat jak se rozhodnu, jak s ní dál naložím, a to ji vzrušovalo ještě víc. Prožívala rozkoš jakou nepoznala za celé roky monotonního manželství. V hloubi své ženské, přirozeně submisivní duše se těšila ze svého zotročení, cítila se nesmírně vyrovnaná, nevinná a čistá, jakoby znovu narozená. Všechno jí najednou dávalo smysl. Příroda je dokonalá, a právo silnějšího je jedním z jejích neúprosných zákonů.

Během svého příjemného rozjímání si snad ani nevšimla že jsem na chvíli odešel něco nakoupit do místního obchodu; možná ji probral teprve můj ostrý pokyn: "Ruce!" Byla učenlivá a pamatovala si již z dnešního rána co to znamená. Rozlámaně se zvedla, přešla opatrně místnost a poklekla přede mnou. Potom se sklonila, hlavu položila k mým nohám, a v této rozkošné pozici ke mně vypínala své ztuhlé paže, abych ji mohl pohodlně rozvázat pouta. Na chvíli jsem zaváhal, a naposledy se pokochal pohledem na její zbičovaná záda, stále jestě ozdobená ubývajícími rudými pruhy. Téměř jsem neodolal pokušení přišlápnout jí vlasy k podlaze a přikreslit jí několik nových pruhů, ale nakonec jsem ji přece jen ušetřil a rozvázal.

Dovolil jsem jí obléknout si tričko, a poručil aby šla omýt zeleninu kterou jsem předtím koupil, a aby pak přichystala nějakou svačinu. Společná umývárna pro všechny chatky byla v lese asi 100m daleko, takže jsem si mezitím otevřel místní noviny a zjistil že kousek od našeho kempu večer hraje letní kino. Hurá, pomyslel jsem si, vzhůru za kulturou. Když se Zdenka vrátila, připravila občerstvení které jsme si dali venku na terase. Zanedlouho se začalo stmívat, dosti ochlazovat, a také obloha se zatáhla. Před odchodem do kina jsme si tedy oblékli bundy, a vzali i deštník, který se nám opravdu potom hodil protože uprostřed programu začalo skutečně pršet. Děj filmu si vůbec nepamatuji, jen vím že jsme se pod deštníkem k sobě přitiskli a společně prožívali daleko zajímavější příběh než ten který se odehrával na plátně.

Večer před spaním si Zdenka, zjihlá jako ovečka, nechala již v klidu spoutat ruce za zády (byla ten den už dvakrát bita a evidentně jí to stačilo). Uvítal jsem že se nebrání protože mi to umožnilo se lépe soustředit a svázat ji tak aby neunikla ale zároveň aby ji provaz příliš nestahoval, protože to bylo samozřejmě na celou noc. Obdobně pevně ale ohleduplně jsem ji pak svázal druhým provazem i nohy, a jeho volný konec ještě pro jistotu připevnil k nohám postele. Všiml jsem si přitom že kůže na jejích chodidlech byla již docela drsná a tvrdá, jaký rozdíl od ranniho výprasku který by nyní snad ani necítila!

"Zítra budu muset být zase bosa,.. pane?" zeptala se. "Přede mnou již vždycky. Líbíš se mi tak." odvětil jsem a ponořil jsem se hlouběji do role: "A taky kvůli lidem, co kdyby si někdo pomyslel že jsme manželé - a já své ženě koupil boty! Takovou potupu bych nepřežil.."

Zasmáli jsme se, a zbytek krásných dnů prožili v nádherné "symbióze" dvou lidí, kteří se nebáli najít sami sebe a oprostit se pomocí čisté fantazie od dnešních plochých konvencí. Boty jsem jí vrátil až v Praze na nádraží se sdělením, že jestli se mnou bude znovu někdy chtít někam jet, bude je muset - jako důkaz své podřízenosti - nechat doma anebo v úschovně, a že jí za to možná koupím dárek: pěkný kovaný obojek...

Bohužel jsme již vlivem okolností žádnou další cestu neuskutečnili, ale já stále doufám že opět brzy nějaké podobné dobrodružství přijde. Troufá si některá slečna z řad čtenářstva?


Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.

Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod  

 
Pritomni :
NEZNAMY_7047 
[ 18.11.2017 - 18:38 ]
info
profil
přátelé
auditka
chat
texty

Status: OK
                    Administrace : Statistika : Psat redakci : Psat teamu  
Engine pracoval: 0.074949979782104 sekund sec.
You are NOT robot. Download restrictions not apply Output processing : 0.052549123764038 sekund
Vystupni komprese: deflate Celk cas: 0.12768602371216 sekund Size: 52534 bytes