|  díl 1. |  díl 2. |  díl 3. |  díl 4. |  díl 5. |  díl 6. |  díl 7. |

Můj čas dál plynul ve dvou rovinách. Rozdělil se na chvíle, kdy jsem čekala na Diaborona a na ty chvíle, kdy jsem byla s ním. Jeho návštěvy nebyly pravidelné a rozhodně ne časté. Chvíle, kdy jsme nebyli spolu, jsem se snažila vyplnit jakoukoli činností. Věnoval mi spoustu knih. Někdy jsem celé hodiny jen četla. Jindy zas zanechal v mém pokoji svého černého druha, na kterého jsem si postupně uvykla a který zvedl hlavu pokaždé, když jsem se na něj podívala. Nemusela jsem ho nikdy k sobě volat, stačilo, abych na něj pomyslela. Zvykl si na mou přítomnost stejně tak, jako já na jeho. Stali se z nás stejně právoplatní členové smečky.

Občas mě Diaboron brával na podivné večírky, které se konaly v nejrůznějších částech světa. Když jsme se vraceli, vyprávěl mi o historii těch zemí a někdy i o tom, čím konkrétně on běh událostí ovlivnil. Milovala jsem, když vyprávěl. Někdy jsem mu během jeho vyprávění jemně masírovala ramena a šíji, jindy zas jen tak ležela na jeho hrudi nebo ho sledovala s pohárem v ruce ze svých podušek.

I nové jméno mi dal. Lavia. Sára zmizela v minulosti i spolu se svým otcem, Marianem a celým městem. Jen zpívat jsem nepřestala. Někdy. Diaboron mě občas k tomu sám vybídl, aby poslouchal.

Změnil se. Tedy, jeho podoba se změnila. Zkrásněl. To jsem si uvědomila na jedné ze svých dlouhých procházek po divočině, kam jsem se vydávala jen ve chvílích, kdy mě mohl doprovázet vlk. Sama jsem se bála. On mě však vždy upozornil na každé nebezpečí a co víc, vždy věděl, že se vrací pán a přiměl mě, abych se vrátila včas.

Začala jsem sama mluvit o věcech, o kterých jsem se dřív zdráhala jen uvažovat. O svých snech, o své duši, která patřila Diaboronovi. Nic jsem neskrývala. A jen velmi pozvolna jsem si začala uvědomovat změnu, která se nestala s Diaboronem, ale se mnou.

Diaboron zřídka kdy něco přikazoval. Zpočátku jsem se jeho přání bála. Později mi přišla samozřejmostí a já se radovala, když jsem viděla v jeho očích spokojený výraz, nebo když jen tak klidně oddechoval pod mou hlavou. Měla jsem ráda ty chvíle, kdy jsem ho měla pro sebe a kdy mi dal přednost před celým světem. Byla jsem nesvá, když po dlouhou dobu nic nechtěl. Každé jeho přání jsem vnímala jako projev pozornosti. A jen velmi neochotně jsem si přiznávala, že mnohé z těch jeho přání a příkazů byly vyřčeny právě kvůli mně, ne kvůli jeho blahu. Uvědomovala jsem si, že ač jsem mu dala sebe, byl to on, kdo mi věnoval svůj čas, své myšlenky, kdo mě vedl a učil. Všechno to, co jsem mu dala já, on jen přetvářel a rozšiřoval, aby mi pak vracel mou mysl zpět v jiné podobě, abych já ji znovu bolestně přijímala a opět mu ji věnovala k novému přetvoření a zdokonalení.

A byl to zvláštní pocit samoty a klidu, když jsem začala sedávat u jeho stop, které zanechal v čerstvé hlíně po svém odchodu. Jeho černý druh lehával stále těsněji vedle mne, až jsme se jeden druhého dotýkali. Vlk a Lavia.

Nevím, kdy jsem si Diaborona zamilovala. Nevím, kdy jsem si zamilovala jeho podivné oči a ruce, ze kterých přicházela bolest i něha. Vím ale, kdy jsem si přiznala, že tomu tak je. Byl to jen okamžik, kdy jsem bloudila ve svých úvahách. Snažila jsem se jen pochopit tu hloubku, ve které jsem se ztrácela. Toužila jsem oplatit nějakým způsobem Diaboronovi jeho velkorysost a laskavost. Když jsem si uvědomila, že mi nevadí v této souvislosti představa smrti, vyděsilo mě to.

Mlčela jsem. Mlčela jsem několik dní. Ani když se Diaboron ptal, co se se mnou děje, nedokázala jsem odpovědět. Poprvé jsem mu neodpověděla na otázku. Jen se zachmuřeně podíval, zvedl se a odešel. Věděl tenkrát, na co myslím?

Ve svých vzpomínkách jsem se začala vracet k Marianovi. Pamatoval si mě ještě? Byli jsme tak mladí, když jsme se poznali? Měla jsem ho přeci ráda. Tak proč jsem teď tady? A Diaboron? Co vlastně cítím? Co když je to pouhá závislost? Copak je možné milovat zlo? Stále jsem mlčela.

Bála jsem se.

A pak mi přinesl šaty. Ty modré, ve kterých jsem k němu přišla.

?Je čas,? řekl jen. ?Už na tebe čekají.? Ani tehdy jsem nedokázala nic říct.

Na svém odchodu se neohlédl. Vlk zakňučel a velmi neochotně svého pána následoval. Průzor v trámoví zůstal otevřen. Převlékla jsem se.

|  díl 1. |  díl 2. |  díl 3. |  díl 4. |  díl 5. |  díl 6. |  díl 7. |