Warning: count(): Parameter must be an array or an object that implements Countable in /srv/www.ds-life.cz/www/include/15.05.2003/procedury.php3 on line 965 Warning: count(): Parameter must be an array or an object that implements Countable in /srv/www.ds-life.cz/www/include/15.05.2003/procedury.php3 on line 967 Warning: count(): Parameter must be an array or an object that implements Countable in /srv/www.ds-life.cz/www/include/15.05.2003/procedury.php3 on line 968 Warning: count(): Parameter must be an array or an object that implements Countable in /srv/www.ds-life.cz/www/include/15.05.2003/procedury.php3 on line 969 Warning: count(): Parameter must be an array or an object that implements Countable in /srv/www.ds-life.cz/www/include/15.05.2003/procedury.php3 on line 970 Warning: count(): Parameter must be an array or an object that implements Countable in /srv/www.ds-life.cz/www/include/15.05.2003/procedury.php3 on line 972 Warning: count(): Parameter must be an array or an object that implements Countable in /srv/www.ds-life.cz/www/include/15.05.2003/procedury.php3 on line 974 Warning: count(): Parameter must be an array or an object that implements Countable in /srv/www.ds-life.cz/www/include/15.05.2003/procedury.php3 on line 975 Warning: count(): Parameter must be an array or an object that implements Countable in /srv/www.ds-life.cz/www/include/15.05.2003/procedury.php3 on line 976 Warning: count(): Parameter must be an array or an object that implements Countable in /srv/www.ds-life.cz/www/include/15.05.2003/procedury.php3 on line 977 Warning: count(): Parameter must be an array or an object that implements Countable in /srv/www.ds-life.cz/www/include/15.05.2003/procedury.php3 on line 978 Oficiální článek ( 18.7.2003 12:10:16 )
Čas za branou hry
9. 2.
Tento týden byl sotva na svém začátku a já byla ten den v práci k nezastavení. Měla jsem sotva hodinu, kterou jsem mohla po obědě strávit v rozhovoru po Internetu se svým pánem. Uvařila jsem si trochu čaje a rychle se přihlásila do systému. Svému pánu jsem ihned poslala pozdrav a po chvíli se objevila obálka. Naše rozmluva se okamžitě stočila k tématu našeho setkání z předchozího dne.
- Tak co, už jsi strávila ten včerejšek? - zeptal se můj pán s neskrývanou zvědavostí, nebo právě předchozího dne se odehrálo něco, co se doposud nestalo a co pro mě bylo zcela nové.
- Já byla v pořádku už když jsem od Vás odjížděla, - odpověděla jsem po pravdě, i když jsem o tom, co jsem prožívala, nebyla schopná ještě týž večer mluvit.
- Chci vědět víc! zněla reakce mého pána.
- Vědět více?... Co konkrétně... Je toho tolik... emoce... ale i fyzický prožitek... -
- VŠECHNO!!! ;-))))) -
Ta odpověď mě pobavila.. Ale opravdu jsem si nebyla jistá, o čem bych vlastně měla psát dřív. Bylo toho tolik... smíšené pocity? Nevěděla jsem, co by mohlo být víc důležité? Neměla jsem moc času a chtěla jsem ho využít k tomu, abych si se svým pánem vyměnila alespoň několik slov. Prsty se mi tedy rychle rozběhly po klávesnici a já začala psát vše, co mě napadlo o tom, jak jsem ten předchozí den prožívala? Co chvíli jsem nové pokračování odeslala a tak trochu čekala na pánovy reakce. Vím, že si rád čte o tom, jak naše setkání prožívám a co pro mě jednotlivé drobnosti znamenají. A tak jsem psala. Čas utíkal a já se do jedné hodiny snažila vtěsnat vše, co pro mě bylo důležité?
- Když jsem přijela, vážně jsem se dost bála... bylo mi líto, že jsem se neomluvila včas, vím totiž, že byste mi odpustil a nezlobil byste se...
Vaše poslední smska "OK. CEKAM" mě nepříliš uklidnila.. tušila jsem, že se sice nezlobíte tolik, ale pořád ještě ano... Celou cestu v tramvaji jsem asi vypadala dost nejistě... skloněná hlava s myšlenkami u Vás... -
Přišla další zpráva. Rychle jsem spustila refresh, abych zjistila pánovu první reakci. Má nedočkavost mě zpětně pobavila, neboť můj pán napsal pouze:
- Hmmmmm... -
Pokračovala jsem tedy ve svém vyprávění. Během psaní jsem si představovala, jaké to pro mého pána je? číst si mé řádky. Dovídat se postupně, co jsem cítila? Přála jsem si vidět jeho reakce.
- Pak jsem vystoupila na zastávce... Ještě cestou jsem si rozpustila vlasy a šla k Vám... vůbec se mi nechtělo, ale věděla jsem, že nepřijít prostě nebylo možné! U dveří jsem Vás prozvonila... Zrovna v tu chvíli vycházel nějaký... starší pán... a Vy. Usmíval jste se... To mě trochu uklidnilo... Ale jen na chvíli...
Pak... už si vlastně nepamatuji, co všechno jste mi říkal.... Váš hlas byl velmi tichý... zdánlivě klidný... neviděla jsem Vám do tváře... bála jsem se ohlédnout nebo zvednout hlavu, ale zároveň jsem si to moc přála... vidět Vás, když se na mě zlobíte... Navlékl jste mi obojek... Tentokrát to bylo ale jiné... nebyl to jako obvykle rituál "zavření dveří před tamtím světem"... jen to potvrdilo mojí bezmoc... Jako by... všechny cesty úniku se naráz zavřely... Bála jsem se. Neodvažovala jsem se udělat nic, co by Vás mohlo ještě víc naštvat... Přemýšlela jsem, jestli Vás mám prosit... abyste mi odpustil... ale nechtěla jsem, aby má prosba vyzněla jako "stopka"... -
- Říkal jsem si právě, že NĚCO udělat budu muset. Ale zvolil jsem kompromisní řešení, které se mi zamlouvalo nejvíce. A nejvíce odpovídalo, - reagoval můj pán. S odstupem musím jako obvykle uznat, že jeho chování bylo promyšlené. Ovládal se. I když se na mě hněval, že jsem na naši schůzku přijela pozdě a bez omluvy.
- Vzal jste mě za vlasy a odtáhl do kouta... donutil jste mě, abych si klekla... udělala jsem to, protože jsem se neodvážila odporovat. Pak jste zmizel z pokoje... snažila jsem se uklidnit, ale nepohnula jsem se... Docela paradoxní bylo, že jediné, co mě napadlo, byla jedna mantra... v duchu jsem si jí říkala pořád dokola... a přemýšlela, jestli tohle všechno je fér... Vážně jsem nevěděla, co uděláte... Vrátil jste se... ani jste mě nepohladil... čekala jsem... a jen poslouchala zvuky... slyšela jsem cvaknutí zámků kufříku... bylo mi jasné, že zřejmě vyndáváte pouta... a pak... vzal jste tubus s bičíkem... byl to příliš neobvyklý zvuk, jak bičík zachrastil v tubusu... Ztuhnula jsem, neboť jsem velmi rychle pochopila, o jaký zvuk se jedná... Co jsem cítila? Napětí, strach... a zároveň smíření s tím, co bude... Pak jste prořízl vzduch ostrým švihnutím bičíku. Znovu jsem ztuhnula (nevím, jestli to bylo vidět... vůbec nevím, jak jsem vypadala... nedokázala jsem si představit sama sebe). Řekl jste mi, abych si klekla na všechny čtyři a přišla k Vám... Dávala jsem si záležet na každém kroku, nechtěla jsem zakolísat... a chtěla jsem, aby všechny ty pohyby byly dokonalé.
Nasadil jste mi pouta... a přitáhl k očku, do kterého jste mi zavěsil ruce... byla jsem oblečená... to mě uklidňovalo... Říkala jsem si, že by to přes kalhoty mohlo míň bolet... Teprve když jste mi stáhnul kalhoty a kalhotky, vyhrnul tričko a uvolnil podprsenku... měl jste chladné ruce... asi jsem se chvěla... byla jsem napjatá k prasknutí... pevně jsem zavírala oči, protože jsem opravdu nevěděla, co přijde... Stála jsem... částečně vysvlečená... hlavu opřenou o zvednuté paže... prsty se mi střídavě svíraly v pěst a zase uvolňovaly... Odhrnul jste mi vlasy ze zad... jedinou zábranu... Nepamatuji si, co jste říkal.. ale nezapomenu na ten tón... chtěla a nechtěla jsem prosit... Bála jsem se... Čekala jsem první ránu, zatímco jste bičíkem přejížděl po mém těle... Jen zlehka... sotva jste se dotýkal... Znovu jste prořízl vzduch ostrým švihnutím bičíkem... V duchu jsem si přála, aby přišla už konečně první rána, protože ta nejistota byla nesnesitelná... -
Psala jsem velmi rychle. Čas plynul... Brzy jsem měla ukončit naše povídání a znovu se věnovat rozpracovanému projektu. Sotva jsem opravovala překlepy...
- Chtělo se mi křičet, že to není fér... ale mlčela jsem... (Ano, vím, že jsem měla zavolat... Samozřejmě že to vím. I Vy byste mi dal vědět, kdybyste na schůzku měl přijít pozdě...) Nebyla mi zima... všechno to bylo jako ve snu... zavřené oči... sevřené rty... a ten strach... ten strach, který mě zrazoval... který to všechno dělal mnohem horší... ale který nic nevzmohl proti přirozené reakci a touze mého těla... kterou jsem nemohla popřít... vzrušovalo mě, že jste tak blízko... a vlastně asi i to, že se zlobíte... ... ale pak jste přestal... z ničeho nic jste řekl, že pro dnešek to ještě neuděláte... že pro dnešek mi trest ještě odpustíte... pro dnešek naposled... úlevou se mi podlomily kolena... a jen na vteřinu jsem se prověsila v zápěstí... Ucítila jsem Vaší ruku... vklouzl jste mi prsty do rozkroku... Řekl jste: "ty jsi zvlhla, i když ti hrozil bičík"... byla jsem vlhká... sama nevím proč... A snad abych z toho nevyšla naprázdno, vzal jste do ruky své bílé důtky a jejich pramínky se mi rozutekly po těle... byly jemné, něžné... ale já je vnímala, jako by se to odehrávalo někde jinde, mimo mé tělo... jako bych se na to jen dívala... Teprve po chvíli jste mi uvolnil ruce a udělal něco, co jsem znovu nečekala. Velmi jemně jste mě vzal do náruče a odnesl na postel. V té chvíli jsem byla tolik zranitelná a to, že jste byl najednou tak jemný a smířlivý, mě zaskočilo a překvapilo. Položil jste mě opatrně na postel a lehl si ke mně. Měla jsem chuť někam utéct, stočit se do klubíčka a nikoho nevidět... ale objal jste mě... a dlouho mě hladil... nechtěla jsem nic říkat... cítila jsem se... ne ponížená... ale jako malá holka... ale nenechal jste mě, abych se uzavřela... byl jste milý... a já si moc přála... po celou tu dobu, abyste mi řekl, že mě máte rád, protože jsem byla zmatená a nejistá sama sebou... Vzpomínáte? Udělal jste to. Řekl jste to. Aniž bych Vás o to poprosila... Teprve s touto větou přišla opravdová úleva... teprve s touto větou, která mě ujistila o Vašem vztahu ke mně, přišlo smíření... Ne smíření s Vámi, ale smíření s tím, co se stalo... přijala jsem to. Přijala jsem tu hru, která z části už nebyla hrou, přijala jsem své pocity a přijala jsem Vaše právo se chovat tak, jak uznáte za vhodné... (Jak málo někdy ženě stačí, aby přestala panikařit... :-))))
Postupně jsem se uvolňovala... uklidňovala... a teprve když jsem nabyla znovu klid a jistotu, něžnostmi jsem Vám začala oplácet Vaši trpělivost... Čekal jste, až to udělám sama. K ničemu jste mě nenutil... čekal jste, až sama zase budu mít dostatek sil, abych Vás uspokojila... Vážím si Vaší laskavosti... Teprve když jste mi poutal ruce za zády a bylo jasné, že si mě teď vezmete, abyste uspokojil nejen sám sebe, ale znovu také mě, vytryskla někde z hlubin láva, která byla silnější a nebezpečnější než obvykle. Pomalu ovládla mé tělo, přilnula ke všem mým pórům a horečkou roztřásla boky...
Bylo to zas o trochu jiné... divoké, přirozené... a krásné... – Mé vyprávění četl můj pán mlčky... Jen jednou mi napsal, že se to báječně čte.. ale nic víc... psala jsem stále rychleji... trochu mi scházelo to, že jsem nemohla sledovat tvář svého pána. Ale mé vyprávění ve mně samotné vyvolalo něhu a touhu kleknout si k němu a s hlavou skloněnou schoulit se u jeho nohou s doširoka roztaženýma kolenama, připravená být mu kdykoli po vůli.
- ... jen... ještě jedno bych chtěla říct... díky, můj pane, že jste mi včerejší trest odpustil... -
Ještě než jsem zavřela okno exporeru, abych se mohla dál věnovat své práci, napsal mi:
- Víš, holčičko, s ničím se to nemá přehánět. Ani s tresty ne. Docela jsem počítal s tím, že Ti bude stačit ta psychologická hra :-) -
A měl pravdu
Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje. Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod |