Jsou chvíle, kdy bych nejraději zavolala svý mámě a řekla jí o tom. O tom všem. Jsou chvíle, kdy bych za ní nejraději přišla do kuchyně, uvařila jí pravého, poctivého, českého turka tak, jak má ráda, s přesnou dávkou cukru a vody až po okraj (hlavně nenamočit ?hubici? při zalévání vodou!) a sedla si k ní ke stolu. Vím, že bych chvíli mlčela, než bych se odhodlala? Teprve pak bych se nadechla a nevěděla, jak začít. A máma? Zeptala by se, co se děje.
?Miluji ženu, mami,? řekla bych jí.
?Počkej, počkej, počkej?? zastavila by mne, jako by odmítala uvěřit sdělené informaci nebo jako bych mluvila cizí řečí.
?Miluji ženu, mami,? zopakovala bych. Asi bych se na ní nedokázala podívat. Zavrtaná očima do všech těch časopisů, co jich má máma na stole, do všech těch papírů a pracovních záležitostí, kterým nerozumím. Ale nadechla bych se. A pokračovala bych.
?Nikdy se mi nic podobného nestalo. Však víš. Někdy si říkám, že to snad ani není pravda. Že to nemůže být pravda. Že si to jen vymýšlím. Ale pak jsem s ní a ona je tolik nádherná! Sex? Není důležitý. Já jí prostě miluju a nedokážu to pochopit. Je vdaná. Jejího muže znám. Už jsem ti o nich vyprávěla. A ona? Cítí ke mně to samé, co já k ní.?
?No?? reagovala by rozpačitě.
?Nedělej si starosti, mami. Není to tak, že bych změnila svou orientaci. Bez muže bych žít nechtěla. Nedělej si starosti, ano??
?Já si nedělám starosti.?
?Opravdu??
?Opravdu. Nemůžu se zabývat tím, co bylo, jestli se něco nestalo.?
?Nestalo se nic, mami, věříš mi?? snažila bych se jí ujistit.
?No? a i kdyby. Nemohla bych s tím nic udělat. I kdyby si se přeorientovala na ženy, nemohla bych s tím udělat vůbec nic.?
?Já vím, mami. Ale chtěla bych ti o tom vyprávět.?
?No? já nevím, jestli o tom chci slyšet?? smála by se.
?Počkej, vždycky říkáš, že chceš, abych ti něco povídala a pak říkáš, že snad ani nic nechceš slyšet,? a smály bychom se obě.
Ale stejně bych jí nakonec vyprávěla. Vyprávěla bych o té nádherné, čarokrásné ženě, kterou jsem si zamilovala. O těch okamžicích, kdy jsem o ní slyšela poprvé. Když jsem ji poprvé uviděla. Když jsem se na ni dívala, jak klečí před svým mužem a on ji zakládá obojek. O těch emocích, které jsem nevydržela a utekla jsem o patro výš, abych nemusela plakat přede všemi. A pak, když jsem tančila a ona se na mě dívala. Celá jsem se chvěla. Jak mi záleželo na tom, abych se k ní dostala blíž. Abych ji víc poznala. Ty první dopisy, které jsme si psaly. Plné napětí a vášně. Ta propast, která nás dělila od prvního doteku. A pak ta chvíle, kdy jsme se poprvé objaly. Jen na pár vteřin, abychom pak obě od sebe uskočily jako poraněné kočky. Vlastně s mezi námi vůbec nic nestalo. Jen pár pohlazení. Důvěra a blízkost. A znovu a znovu jsem se na ní dívala. Na její šiji. Na každý pohyb, jako bych si ho chtěla vypálit do paměti. Aby uvnitř mne zůstal její odraz už napořád.
Proč je to někdy tak složité? Ve chvíli, kdy jsem se rozešla se svým manželem, jehož jméno nosím (a ráda, neboť si toho člověka velmi vážím), byla jsem sama. Příliš unavená. V té době jsem potkala kohosi, kdo byl silnější než já a ovládl mě. Silný muž s pronikavým pohledem. Sebejistý. Pomáhal mi. Byl se mnou. A já jsem souhlasila.
Ale pak se zeptal její muž, zda bych s nimi nechtěla žít. Být družkou a milenkou jeho ženy a jeho otrokyní zároveň. A zeptal se i své ženy, abychom pak několik nocí nespaly, byly neklidné a bály se o sebe. Bály se, že to, co k sobě cítíme, zmizí. Bože, jak rozhodnout něco takového? A co ten, který si mě zamiloval? Copak bych od něj mohla odejít? Odejít z mého města, ztratit práci, přátele? Jak to říct rodině? A jak by to bylo s dětmi? A zase tu byl můj manžel, chápavý a vstřícný, aby mi pomohl. Který se mnou rozmlouval o mém novém vztahu s oním mužem s pronikavým pohledem, o mé milované a o jejím muži. O všech těch příbězích, které by se mohly stát.
Setkaly jsme se. Já a ona. Ta nádherná a laskavá bytost. Dlouho jsem ten večer mluvila. Napjatá. Bála jsem se? tolik jsem se bála, že o ni přijdu. Vyprávěla jsem o sobě, o své práci a o svém muži a i o tom druhém, který mne miloval. O něm jsem se bála mluvit, protože jsem ji nechtěla ranit. Snažila jsem se jí vysvětlit, že nabídka jejího muže přišla ve chvíli, kdy ji nemohu přijmout, protože už někomu patřím. Pak mluvila ona. A porozuměly jsme si.
Tolik jsme se bály jedna o druhou. Co jsme vlastně v tu chvíli chtěly? Jen? milovat jedna druhou. Žít po boku svých mužů, kteří budou respektovat a akceptovat náš vztah. Chtěly jsme to samé! Tolik si rozumíme! Tolik jsme si podobné! A přeci je tak jiná než já. Nikdy předtím se na mě nedívala zamilovaná žena. Ta něha a zranitelnost! Jak muži vůbec mohou takové pohledy vydržet?
A naši muži? Chápou nás. I když myslíme jedna na druhou. Zeptejte se jí, na co myslí, když se dívá tak zasněně. Zeptejte se jí, jak se na ní dívá její muž, když o mne hodiny a hodiny vypráví? A zeptejte se mého Pána, zda se bojí, že o mou lásku přijde, když o ní vyprávím. Když na ní myslím i v těch nejintimnějších chvílích. A oni? Jen se na nás dívají a usmívají se. Není samozřejmostí, že jsme milovány. Není samozřejmostí, že nás naši muži chápou a že nám dávají prostor. Není samozřejmostí, že nám odpouštějí ty zasněné chvíle a stesk po té druhé. Není samozřejmostí, že nás poslouchají a chtějí, abychom byly šťastné. A o to víc je milujeme.
Jestli bych s ní dokázala žít a dělit se s ní o svého Pána? Jistěže ano! To něco uvnitř mě jí patří a už to nezmizí. Že to všechno nemůže být pravda? Miluji ženu a můj Pán mi v tom rozumí. Nedělím cit na dvě hromádky (trochu tu a trochu onde). Nejde to tak. Miluji ženu a muže. Něha a vášeň. Oheň a voda. Jedno nemůže zastoupit druhé. Nemůže zastínit. Jestli věnuji víc jí či jemu? Nelze to oddělit. Když na ní myslím, je to s vědomím, že můj Pán o tom ví. O to víc jsem šťastná, protože se mnou sdílí ten cit. Nemůžu myslet na ni, aniž bych nemyslela na něho a naopak.
Někdy? si představuji, jaké by to bylo, kdybych byla sama. Myslím, že kdyby mě můj Pán nemiloval, kdyby mě nechtěl, chtěla bych s ní žít. Ale teď to nejde. Nemůžu odejít od někoho, koho miluji. Takhle mám oba. Svého Pána i svou milovanou. Oba jsou pro mě důležití a nelze srovnávat! Miluji muže a ženu zároveň. A nedokážu tomu rozumět?
A pak jsou chvíle, kdy ve svých fantaziích jdeme vedle sebe. Já a ona. V zádech cítíme své muže, své Pány. Dívají se na nás a my víme, že se usmívají. Držím jí za ruku a jsem trochu v rozpacích. Ale pyšná! Hrdá na to, že vedle ní jdu a že její Pán mi to dovolil. Jsem šťastná, že můj Pán mi dal ten prostor. Ještě než vstoupíme do místnosti, ať už to bude kdekoli, urovnáme jedna druhé kruhy našich Pánů. A teprve za dveřmi budete vy všichni a budete se dívat na tu podivnou čtveřici. Na dva muže, kteří se usmívají, neboť vědí a na dvě ženy, které jsou tolik blízko jedna druhé! A já? Jen řeknu ?jsem Vella a toto je má žena Elizabeth??
A možná ji políbím.
Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.
Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod
