Proč, ač v pevném partnerství, hledáme jinde?
Odpověď je nasnadě: protože nedostáváme doma to, co chceme, co si přejeme, po čem toužíme nebo co potřebujeme. Každý možná použije jiná slova, jinou míru, ale nakonec to vyjde nastejno a jediné, na čem záleží, je najít slova, která uklidní bouřící se svědomí. Jedni upřímně řeknou, že hledají to, po čem toužili, druzí se schovávají i před sebou samými (či hlavně před sebou samými?) ve výpovědích o svých zanedbaných potřebách.
A co vlastně potřebujeme?
Je to láska? Projevená náklonnost? Obdiv? Nebo ?jenom? uklidnění hormonů a sex, kterého se nám doma nedostane? Politování? Pohlazení? Vděčnost? Nebo pocit, že jsme potřební? Klasik zpívá R.E.S.P.E.C.T. .
Když doma nenacházíme, tak se trápíme, čekáme, doufáme, pak naznačujeme a ? nakonec? hledáme jinde.

Jak z toho ven?
Tak tedy se to stalo. Nejdřív jsme si jenom rozuměli, pak jsme byli spolu, pak jsme byli spolu sami a pak jsem uklouzl a padnul kolíkem do jejích intimních míst. Inu, stalo se, teď je zbytečné sypat si popel na hlavu, ale jak z toho ven?
Když příjemné poblouznění opadne a vracím se zpět ?domů?, tak se svědomí poprvé ozve. ?Bylo to špatně! Bylo to špatné! Nestálo to za to!?
Když poprvé řeknu: ?Miláčku??, svědomí se opět ozve.
Když poprvé uslyším: ?Můžeš mi věřit! Mám tě ráda!?, už to není snesitelné a pravda musí ven.
Moudré knihy a moudré časopisy radí: Byli jste nevěrní? Zapírejte, zapírejte, zapírejte a až to jinak nepůjde ? zapírejte. Svědomí je ale mrška a my máme potřebu to sdělit. Někomu, nějak, jakkoliv. Najednou je můj obraz v zrcadle špinavý a pokaždé, když jí ležím v náručí a ona se ke mně pro ochranu tulí, tak mi do srdce vráží pomyslnou dýku a připomíná mi svou láskou moji nevěru a nedostatek lásky mé. A pak je načasování tak akorát a pravda vyklouzne ven. A mě se nehorázně uleví, že už to nemusím skrývat. Ať to teď dopadne jakkoliv, už je to venku, už to nejde vzít zpět, je třeba se omluvit, vysvětlit, že na tom nenesu takovou vinu a doufat v druhou šanci.

Jak s tím žít?
Jak žít s někým, jehož důvěru jsem zklamal? Mno, asi ze začátku netlačit na pilu a snažit se znovu důvěru vybudovat. Je mi jasné, že mi nepadne kolem krku se slovy: ?Ty můj chudáčku, tolik jsi toho musel vytrpět. Nejdřív si dostatečně nevšímám tvých potřeb a pak, když si posloužíš jinde, tak se mi ani nedá věřit natolik, aby ses mi mohl přiznat, tak to v sobě taháš takovou dobu a trpíš jak tur. No už je to venku, už je dobře, omlouvám se, budu se ti více věnovat.?
Asi by to tak bylo pěkné, příjemné a neslo by se to lépe, ale málokdo máme takové štěstí na chápavou partnerku.
Potřebujeme ujištění, že partnerka, ač zraněna, nám odpouští, že vše bude smazáno, my potrestáni a pak se na to na celé zapomene.

A pak zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Jak to udělat i když zrovna nemáme za partnerku světici (ufff, to je tedy představa)?
1) Nečekat prominutí, čas prý všechno zahojí, ale nevěra si vyžádá víc, než týden studenosti.
2) Pokusit se začít důvěru budovat od základů. Já vím o své nevěře už nějakou dobu, partnerka se k tomu dostala až teď, takže je jasné, že bude trochu mimo a aktivita by měla přicházet ode mne.
3) Dokazovat, dokazovat a dokazovat. Dokázal jsem, že mi na ní nezáleží, tak teď jsem na řadě s důkazy své lásky.
4) Nemluvit o podrobnostech, nemluvit o důvodech (to si necháme na potom, až bude vztah zase plně funkční, důvěra nastavena, až se vše vrátí do starých kolejí a než abychom hledali jinde, tak tentokrát budeme déle zkoušet mluvit o tom, co postrádáme) a místo toho mluvit o poučeních, která jsme si z toho vzali, o absurditě celé situace a o neopakovatelnosti.

A když se karta obrátí? Jak z toho ven pro toho druhého, toho podvedeného?
Asi nám všechny instinkty velí otočit se na patě a třísknout tomu druhému dveřmi před nosem (nebo ještě lépe DO nosu), nebo začít nadávat, lkát a vyčítavě hledět.
Nebo bychom ji (ho) chtěli pomazat smůlou a zaházet peřím, zbičovat a na nádvoří zavřít do pranýře, aby každý viděl, čeho se naše Milovaná(ý) dopustila (o drsnějších technikách jako o trestu raději pomlčím, aby slabší čtenář znechuceně text nezahodil, obzvlášť když si ho prohlíží na notebooku?byla by to věc(-č)ná škoda).

Na druhou stranu doteď všechno vypadalo dobře, vztah nám klapal, věnovali jsme mu kvanta energie, tak snad by mu šlo dát druhou šanci. Jak tedy na to?
1) Prominout.
Čas se zpátky nevrátí a sebedrsnější trest nám nepřinese pocit důvěry, který mezi námi panoval před tím. Čas prý všechno zahojí, ale musíme chtít zapomenout, musíme chtít prominout.
2) Nechat konat partnerku. Nechuť, neochota, zranění a bolest je příliš velká na to, abychom mohli dál ukazovat svou lásku a neznělo nám to uměle. Není třeba dělat, jako že o nic nejde, že se nic nestalo.
Stalo se, stalo se hodně. Zklamala naši důvěru. Na druhou stranu ale, prvním krokem dokázala, že nám a naší lásce, tolerantnosti, pevnosti našeho partnerství, důvěřuje natolik, aby se nám svěřila.
Ano, musíme velkomyslně mávnout rukou nad tím, že ji k tomu donutila sobecká touha po klidném svědomí, ale je to stále naše partnerka, pro niž bychom měli chtít to nejlepší, tak skryjeme zraněné city a projevíme (pro začátek alespoň navenek) velkomyslnost a zahrajeme si na svaté.
Vždyť to co nás zranilo jsou vlastně jenom slova. Jak nás mohou ranit slova, pokud jim to nedovolíme? Čin se stal a dokud jsme o něm nevěděli, tak nás vůbec netrápil, tak proč se trápit teď? Když už je cesta opět do kopce, tak nač se zabývat myšlenkami na to, že předtím vedla z kopce, aniž bychom si byli něčeho vědomi?
POKUD nám za to (a o to) partnerka stojí, a POKUD chceme, aby vztah opět klapal, musíme umět prominout. Jestli to bude teď nebo po tom bičování, po tom dehtování a opeření nebo po krutém a promyšleném citovém mučení a vydírání?to vyjde nastejno. Jen teď věnujeme energii do budování vztahu, zatímco pokud se napřed budeme mstít, budeme část té energii věnovat dalšímu rozvratu.
3) Pokud partnerka nekoná, tak zavrčet a říct, že není všechno zapomenuto a ať se ještě snaží odčinit co způsobila. Máme přeci svoji hrdost, a jí na nás záleží, tak ať to dokáže a naši hrdost, co nám tak škaredě ukradla, ať nám zpátky vrátí!!!


Co dělat, když se TO stalo s někým, s kým se setkáváme (nebo partnerka stýká) i nadále (kolega, kamarád, příbuzný)?

1) Dát najevo, že už o tom podvedený partner ví, aby nedocházelo k planým nadějím a dalším svodům. To bude asi první krok. Zachraňujeme přeci vlastní vztah a pak teprve můžeme myslet na svoji pověst (Co bude lepším gestem pro partnera než to, že jsme ochotni položit na oltář partnerství svoji hrdost záletnice?).
2) Ujišťovat partnera pokaždé, že jsme opět byli spolu a opět se nic nestalo. Je totiž jasné, že pokaždé, když se s kolegou setkáme, tak v hlavě partnera proběhne nutkavá chuť kontrolovat, jestli k TOMU došlo opět nebo ne.
Však nám časem partner dá najevo, že nám opět věří a že můžeme přestat s hlášeními.

Mno a partner zas bude muset přijmout fakt, že ten drzý don Juan, co svedl jeho manželku, stále krouží kolem, ale už je identifikovaný, označený, ví, že o něm víme a ví, že už nemá šanci, a tak snad půjde na lov jinam.
Navíc je to stále ten hodný kamarád, milý kolega nebo dokonce rodinný příslušník, kterým byl před nevěrou.
Sice je pohodlné dávat NĚKOMU vinu, a když to nemůže být přítelkyně (vždyť s ní opět budujeme vztah) ani my (žijeme snad v Kocourkově?), tak by bylo pohodlné svrhnout všechnu vinu na NĚHO, ale asi to taky nikam nepovede, a tak se raději smířit s hozením viny na situaci: byla vhodná konstelace, která se vyskytne jen jednou za život, tak se to stalo, ale už se to nestane. Němci říkají: Einmal is keinmal: Jednou je nikdy (jednou se nepočítá, dvakrát jednou si zasluhuje zašlapat do země (pro pomstychtivé: ještě v lese a blízko mraveniště)).

Co dělat, když se snažíme na vztahu pracovat, ale nemáme totéž zdání ze strany druhé? Co dělat když ?a když? a když?

---

"Nelekni se, mám trošku potlučený nohy," přiznala se Helenka, když jsme se blížili k chatě jejích rodičů. Zatím měla na nohách džíny, takže to nebylo vidět, ale už ve čtvrtek mi v mejlu líčila, že se slušně vysekala na kole. Rodiče zůstali doma, tak jsme si zamluvili chatu na víkend jen pro sebe a já se těšil, že mám Helenku na dva dny jen pro sebe.
Když viděla Helenka můj vyčítavý pohled, jakoby mi četla myšlenky, začala se ihned hájit. "Bylo to v noci, jeli jsme na kolech z celodenního lezení s Vaškem a byla jsem utahaná. Ujela mi šlapka pod nohou a vysekala jsem se. To se stane."
Jen jsem si povzdechl a zlehka ji plácnul po zadku. "Zvíře, kolikrát jsem ti říkal, ať se u sportu nevyčerpáváš, že lezeš přeci, abys načerpala duševní síly do školy a ne, aby ses tak zhuntovala, že se pak budeš dva dny dávat do kupy. Ještě bys zasloužila přidat na zadek."
"Ty bys mě bil? Když jsem zraněná?" s hranou obavou a najednou plná nevinnosti a zranitelnosti zapředla jak malá kočička.
"Řezal bych tě jak žito," odpověděl jsem s vážnou tváří, "třikrát denně jako prevenci proti průserům. A v případě vedlejších účinků konzultujte svého lékaře nebo lékárníka," neodpustil jsem si suchý fórek, na který Helča jen nechápavě zvedla obočí, ale přešla ho bez komentáře.
"No alespoň si tě budu opečovávat a konečně využijeme ten Heparoid, co jsme koupili na modřiny, které ti po mých výprascích ne a ne naskočit," usmál jsem se, když jsem našel dobrou stranu Helenčinina pádu.

V kuchyni jsem položil igelitky s potravinami na stůl a začal připravovat studenou večeři, mezitím co jsem se v hlavě probíral sbírkou hudby, na niž bych měl náladu. "Miláčku pustíš mi tam nějakou relaxačku? Dianu Krall?" adresoval jsem svou prosbu Helence, která si zatím v koupelně umývala ruce. Zanedlouho se z obývacího pokoje linuly klidné tóny klavíru a odnášely starosti pracovního týdne mimo naše hnízdečko lásky a já jsem dokončoval poslední sendviče.
Helenka přišla do kuchyně a hladově koukala na sendviče, zatímco já jsem pohledem hltal ji. "Pojď sem, krasavice," vzal jsem jí do náruče a na rty vtisknul polibek. "Máš hlad?" odpovědí mi byl úsměv a souhlasné přikývnutí.

"Tak se ukaž, ať tě ošetřím...budeš v andělských rukách," přistoupil jsem k Helence, když jsme dojedli a já se vrátil z kuchyně zpět do obýváku s Heparoidem připraven na masáž.
Helenka pochopila co se chystá a ochotně spustila džíny na zem. "Dobrý co," předstihla mě v komentáři, zatímco se natáčela, aby se pochlubila se všemi oděrkami a modřinami.
"Bože. Tě budu muset vzít na Aikido, aby ses naučila padat. Vypadáš jakoby tě přejela stonožka v kanadách." Mračil jsem se.
Nemám rád, když má Helenka modřiny po těle...pokrytecky jsem si řekl: "Vždyť to vypadá jakobych ji bil," než jsem si uvědomil, že tomu tak s železnou pravidelností je.
"Kdybys to alespoň měla od výprasku," zavrtěl jsem hlavou a jednotlivé oděrky si prohlížel, jestli nebude třeba desinfekce. Helenka příliš důležitosti nikdy desinfekci nepřidávala a pak se hojila zbytečně dlouho, zatímco já naopak zraněné tělo hýčkám, dokud není zase stoprocentně v pohodě a připravené k zhuntování.
"Hmmm," zamračil jsem se. "Jak ses při jednom pádu dokázala takhle potlouct na tolika různých místech?" nechápal jsem a cosi mi nesedělo. Už mám svůj díl pádů za sebou, takže jsem se naučil zrekonstruovat jak pády, úrazy, nárazy a nehody probíhají a jaké stopy zanechávají, ale to, co mi prezentovala Helenka, mi nevonělo.
"No jak jsem říkala: jeli jsme večer. Jeli jsme s Vaškem lesní cestou, nebylo vidět. Respektive viděla jsem jenom jeho zadní světlo. No a najednou mi uklouzla noha ze šlapky, došlápla jsem na zem, přepadla na stranu a kolo na mě," vysvětlovala a já si celou scénu přehrával v hlavě.

"Proč si z kola neseskočila? Pokud by mi ujela šlapka, tak mi ujede pod nohou v okamžiku, kdy na ni šlapu, takže je nahoře, přepadnul bych na řídítka, ale druhá noha by na šlapce zůstala a to by mi poskytlo dostatek odrazové plochy, abych se rukama a jednou nohou odrazil do strany a plavmo vlítnul po hlavě mezi keře. Nebyl bych ale tak poškrábaný a dobitý," přemýšlel jsem nahlas.
"No na zádech jsem měla batoh s lezením a byla jsem utahaná," oponovala.
Zas ta samá písnička: kolikrát můžu říkat, ať si nechává rezervu ve sportu, v penězích, v životě, ale Helenka nééé, pomyslel jsem si, ale nahlas nic neřekl.

Měla modřinu na levém lýtku...tam ji praštila šlapka, ze které sklouzla, druhou na pravém stehně zevnitř, od tyče kola, když spadla na zem, sedřený levý loket a bok od toho jak brzdila na levém boku, ale pak ještě na pravé holeni, pravém koleni a pravé půlce zadku. Něco mi hodně nesedělo. To koleno a holeň bych pochopil: když člověk, respektive když Helenka leze, tak se odře snadno, ale modřina na zadku? Bez oděrek, pouze modřina? "Je něco shnilého ve státě dánském," myslel jsem si a ošetřoval Helenčiny oděrky, škrábance a modřiny.

"Tady ten zadek..." začal jsem, "ten se mi nepozdává. To není z toho pádu," podíval jsem se jí do očí, abych poznal jestli mi lže, ale odolávala s kamenným obličejem.
"Na tom kole jsi nemohla spadnout tak, aby sis z toho odnesla takovou ránu," zkoušel jsem dál, ale Helenka by se za svůj výraz nemusela stydět ani na mistrovství světa v pokeru.
"A podle toho, jak to vypadá, tak bych spíš řekl, že to je od výprasku a ne od nehod,." nevím, co ji prozradilo, ale když jsem to vyslovil, tak jsem si už byl jistý. "No nechci tě nikam tlačit, jestli mi budeš chtít říct, kdo ti nasekal, tak mi to řekneš." Stále jsem čekal, že konečně promluví, ale ještě sbírala síly.

Chvilku jsme oba mlčeli a poslouchali klidné tóny klavíru.

"Pokud by se to dělo proti tvé vůli, nebo tě k tomu někdo nutil, tak bych to chtěl vědět," řekl jsem nakonec a uzavřel to s myšlenkou, že pokud mi to nebude chtít říct, tak to z ní nedostanu a jen se zbytečně pohádáme.
"Ale prosím tebe. Snad si nemyslíš, že bych si nechala nařezat od někoho proti své vůli," promluvila naštvaně, jakoby uražena myšlenkou, že by jí někdo mohl poroučet.
"Vašek?" zeptal jsem se.
"A kdo asi,"přišla odpověď a já cítil zklamání. Vždycky jsem se snažil Helence vyhovět, ať už šlo o cokoliv. Neměla ráda modřiny, aby nemusela lhát mámě, tak jsem ji vyplácel mírně, aby modřiny neměla, chtěla toto, dostala to, chtěla tamto, pokud jsem byl sto jí vyhovět, tak jsem vyhověl, a teď se dozvídám, že se nechává vyplácet od Vaška, kamaráda na lezení z Ústí, kde přes týden studuje.
Zklamání bylo dvojnásobné, protože spanking jsem považoval za intimnější věc než sex, takže mě vlastně podváděla.
Přinutil jsem se poslouchat. "Když jsme jeli tam, tak jsem jela stále vzadu, nestíhala a on se vztekal, pak mi vzal jištění, abych to nemusela tahat já a odlehčil mi batoh, ale stejně jsem byla pozadu. No a když jsme byli pod stěnou, tak jsem uznala, že bych zasloužila a než aby se na mě naštvaně díval celý den, tak jsem mu řekla, aby mě vyplatil."

"Ty se mi snad zdáš, v hlavě to máš v pořádku?" chtělo se mi křičet, ale slyšel jsem se říkat pouze: "A to když od teď v životě budeš mít problém a někoho zklameš nebo naštveš, tak na počkání stáhneš kalhoty a necháš si nasekat?" ("Z jakého filmu nebo pornopovídky jsi vypadla, že toto považuješ za normální," chtěl jsem dodat, ale ovládl jsem se.)
"Samozřejmě, že bych se od cizího nenechala vyplatit, ale Vaška znám dobře a on mě taky. Přišlo mi to jako dobré řešení," řekla tónem, který tak dobře znám a který znamená, že logika a rozum se můžou jít klouzat, Helenka se rozhodla a ani kdybych se na hlavu postavil, tak ji nepřesvědčím, že říká nesmysl. Jen ji naštvu, nakřičíme se na sebe a pak budu mít výčitky svědomí, že ji nechápu a já jsem ten bídák.

"Čím to bylo?" položil jsem absurdní otázku, protože jsem to stále nestrávil.
"Smycí. Vašek ví, že se mi líbí dostávat na zadek, tak souhlasil."
"Proč jste nedávali pozor? To sis z toho musela odnést modřiny? Vsadím se s tebou, že tě dokážu seřezat jak hada a modřiny mít nebudeš," pokračoval jsem, jako kdybychom se bavili o tom nejnormálnějším tématu na světě, abych schoval své city.
"On to neumí," hájila se Helenka.
"Vašek ne, ale ty jo. Snad už s tím máš dost zkušeností, abys modřinám dokázala předcházet. Příště ať si vezme proutek. Ten pocítíš tak, že to neustojíš na místě, a přesto ti nezůstanou stopy," radil jsem rozumně, zatímco druhá část mozku křičela: "Příště? Jaké příště? Jsi magor? To si necháš líbit? Jseš chlap nebo baba?" naštěstí tato druhá část byla umlčena hluboko v mé hlavě.

Lehnul jsem si na pohovku, zavřel oči a poslouchal melodický hlas Diany Krall a násilím vypnul jakoukoliv duševní činnost. Měl jsem sto chutí Vaškovi utrhnout hlavu a Helenku kopnout do zadku a poslat za ním, a to nebylo dobré, protože Helenka, důvod mého zklamání, stála jen pár kroků daleko.
"Péťo, zlobíš se?" Helenka přistoupila a položila se vedle mě a pohladila mě po tváři.
Cynický hlásek ve mně chtěl říct, že ne, že mám nesmírnou radost a od veselosti bych ji na rukách nosil a lepší dárek k narozeninám jsem si nemohl přát.Cynický hlásek jsem ale umlčel. Využil jsem adrenalinu, který mi nevypuštěný hlásek nahnal do žil a zhluboka vydechl.
"Ne. Nezlobím se. A jsem rád, žes mi to řekla. Alespoň vím, že mi věříš, že se s tím vyrovnám a že nám to neuškodí." Co jiného jsem mohl říct? Už to udělala, zatraceně, tak na co by mi bylo, plakat nad rozlitým mlékem? "Boha jeho, děvče, já jsem takový poklad, že bych se nakopal," pomyslel jsem si.
"Když se něco stane, ale upřímně mi to přiznáš, tak tě můžu potrestat a můžu to odpustit. Kdybys mi ale lhala a já bych měl podezření, tak by nás to podezření roztrhlo. A nedejbože, kdybych se dozvěděl, žes mi lhala, z jiného zdroje, tak to bych se s tebou rozešel...stále říkám, že upřímnost si cením především, tak přišel čas to dokázat," pokračoval jsem ve své myšlence a docela to dávalo smysl.

"A nakonec to není přece, že bys s ním spala, že," převrátil jsem to na vtip a usmál se, ale Helenka se jen zakabonila. Překvapilo mě, že nevyužila příležitosti trochu atmosféru uvolnit, ale pak mě napadlo, že je možná dotčená nařčením, že by mě za zády s Vaškem vlítla do postele. Zase jsem zavřel oči a pohladil ji po paži, zádech a zadečku. "Nemůžu se na ni zlobit," přesvědčoval jsem sám sebe, "je to naivní, nezkušené kotě a Vašek toho zneužil, zasloužil by do držky."
"Péťo, já ti musím ještě něco říct," ozvala se Helenka a já v zlé předtuše nechal oči zavřené, abych tomu nemusel čelit. "Hmmm?" vyzval jsem ji k pokračování, ale když nepromluvila, tak jsem se jí podíval do očí a vyzval ji k pokračování i pohledem.
"Já jsem se s Vaškem i vyspala."
Najednou mi bylo do smíchu, protože jsem si neuměl představit, že by to myslela vážně, ale Helenka se nesmála, a tak jsem hrál s ní.
"Aha,." ne zrovna duchaplná odpověď, já vím. "Teď?" Sice už lepší, ale přesto to mělo k inteligentní reakci daleko.
"Ne. Už je to dávno. Ani už nevím, kdy to bylo,." žehlila rychle Helenka, i když se snažila zbytečně, protože rychlostí jsem v tomto okamžiku vskutku neoplýval.
"A to mi říkáš jen tak?" jakoby ze spánku jsem reagoval a v duchu se divil, kde se ve mně bere tolik klidu.
"No když jsi říkal, že upřímnost je pro tebe nade vše,." odpověděla, jakoby nic nebylo normálnější.
"Zkus si vzpomenout kdy to bylo, protože upřímnost pro mě neznamená, že se přiznáš v momentě, kdy na to přijde řeč, v momentě, kdy řeknu, že pokud bych se to dozvěděl příště od Vaška až se setkáme, tak by to znamenalo konec.
Upřímnost pro mě znamená, že mi to řekneš v momentě, kdy uděláš nějakou chybu a pokud jsi to doteď nepovažovala za tak důležité, abys mi to řekla, tak tuto zpověď nemůžu brát jako pokus o vyrovnaný a upřímný vztah.
Když jsme se tak rozhádali před měsícem a pak jsem říkal, že vinu beru na sebe a nechal se vyplatit, tak to bylo před tím, nebo po tom?"
Pátral jsem po důvodu, po polehčující okolnosti po něčem, co by mi nevěru ukázalo jako nesmyslnou maličkost.
"Hmm asi chviličku před," odpověděla zamyšleně.
Byla to doba před Helenčinými narozeninami, kdy jsem za ní přišel, abych se s ní rozešel, protože jsme se týden předtím po mejlu dosti pohádali. Nechtěl jsem ji nechat samotnou před narozeninami, ani krátce po a za tu dobu co jsme byli spolu, připravovali oslavu a těšili se ze vzájemné blízkosti, jsem se rozhodl dát jí druhou šanci, přiznal se, že jsem původně přišel s úmyslem se rozejít (že by tušení, že mě podvádí?) a nechal se vyplatit za to, že jsem byl neupřímný a tahal ji za nos, že se nic neděje, když mé úmysly oddaloval jen termín jejích narozenin. Ve světle nově zjištěných událostí se mi zdálo nepochopitelné, proč chvíle otevřenosti nevyužila a nepřiznala se už tehdy. Mlčel jsem a Helenka byla viditelně nesvá. "You call it madness..." zpívala Diana a já poslouchal.

Cítil jsem se Helenčiným přiznáním převálcovaný, ale viděl jsem na ní, že je jí to líto. A pokud to bylo jen jednou a ona se poučila...
"Spali jste spolu jednou?" ujišťoval jsem se, protože jsem si uvědomil, že číslo nepadlo.
"Víckrát," podřízla si další větev. Dvakrát, třikrát, desetkrát? zajímalo mě, ale věděl jsem, že odpověď je důležitá jen pro moje ego, ale na situaci nic nezmění. Nešlo o jednorázové ukouznutí, kterého by litovala, ale o aféru.
"Proč jsi šla za ním?" zeptal jsem se, abych získal trochu času a přerušil ticho, které se pokojem táhlo.
"Nám to v posteli neklapalo a já na to měla chuť. A tys říkal, že na sex nemáš pomyšlení. A já když to nedostanu, tak jsem protivná. No a nechtěla jsem na tebe být protivná, tak jsem si řekla, že se vyspím s Vaškem a nebudu to vyžadovat po tobě, když na to nemáš chuť. Dělala jsem to pro tebe, pro nás."
Chtělo se mi smát. Měla pravdu, že před operací jsem byl utahaný jak šlak a po ní zase kvůli práškům "měl Kašpárek dovolenou a do hraní mu moc nebylo", ale na druhou stranu alternativními cestami jsem se o její spokojenost staral a s rukama jsem vždycky byl šikovný. A teď jsem se dozvěděl, že když nedostala doma, tak si zašla nakoupit ke známým a udělala to pro mě...jak ohleduplné od ní.
"A navíc jsem se poučila. Vždycky jsem si myslela, že bych se nedokázala vyspat s někým, koho nemám ráda, ale když jsem byla s Vaškem, tak jsem myslela na tebe. Byl to jen sex a nebyla tam žádná láska," pokračovala, když jsem nepromluvil.
Stále jsem mlčel, ale mozek pracoval na plné obrátky: "Aha, tak slečna se poučila...doufám, že to za to stálo...obětovat vztah za životní lekci. A jak krásně se to poslouchá, že když má problém, nebo potřebuje pomoci, tak přijde za mnou a když si chce zařádit v posteli nebo potřebuje dostat na zadek, tak navštíví Vaška...chudák Vašek, má ty nejhorší povinnosti z celého partnerského soužití a já slíznu smetanu." Ironie a cynismus - mladší sourozenci agrese a vzteku", tak se to přeci říká, nebo ne?
"Mohla jsi mi říct, že potřebuješ, aby na tebe někdo skočil a procvičil si kolibříka, a ne dělat mi to za zády. Pokud to teď, zpětně, mám pochopit, tak proč jsi neměla tolik důvěry v mou chápavost předtím? Možná bych řekl, že tvé potřeby chápu a šla bys za Vaškem s mým požehnáním, a ne mě postavit před hotovou věc, kde nemám na výběr než to přijmout jako fakt."
Pořád jsem ještě ležel a v duchu si pochvaloval, jak mě klidná hudba naprosto znemožňuje vybuchnout. Připadal jsem si jak královská kobra okouzlená hudbou nějakého fakýra. Reflexy chtěly něco, ale tělo se stejně chovalo jinak.
"Já jsem nevěděla, že budeš tak chápavý a že ti to nebude vadit. Myslela jsem, že to nepochopíš a nechtěla jsem tě zranit a ztrati,."
pokračovala.

"Víš co, já se teď půjdu projít," zvednul jsem se z pohovky a protáhnul se.
"Půjdu s tebou," nabídla se, ale já jen zamítavě zavrtěl hlavou.

Když jsem se vrátil, zakázal jsem si vyvozovat z nově vyslechnutého nějaké závěry...časem se to vstřebá. Přiznala se mi, to je plus. Věří mi, že se s tím vyrovnám, takže kdybych ji poslal z domu, tak zklamu její důvěru ve mně. Další plus. Rozhodl jsem se prozatím srdce uzavřít a chovat se jakoby se nic z toho nestalo. Helenka seděla v obýváku a vypnula mezitím hudbu.
"Lhala jsi mi," začal jsem a ona neodpověděla.
"Měsíc jsi mě nechala žít v představě, že je všechno v pohodě. Já jsem ti totéž, i když v menším udělal taky, takže je to vlastně lekce zpět, každopádně pro mě výsledkem byly tři výprasky...tři po sobě následující dny, pokaždé na holou."
Přikývla.
"Takže teď je na tobě, abys přijala tři výprasky a protože to bylo před třiceti dny, tak to bude třikrát po třiceti," uzavřel jsem svůj monolog. Helenka byla viditelně přešlá, protože ačkoliv jsem své myšlenky nesdílel, asi z mého odtažitého chování vycítila, že jsem neřekl ani půlku toho, co ve mě bouřilo. Když jsem se posadil na pohovku a mlčky ji pokynul, ať se mi položí přes kolena, tak bez námitek vyhověla.
Vyplatil jsem ji a vyplatil jsem ji tvrdě. Holou prdelku měla červenou a mě pálily prsty od toho jak jsem ji vyplácel, ale nevydala ze sebe hlásek.
Teprve když jsem skončil a už ji jenom hladil, tak se na mě tázavě obrátila: "Myslíš, že to stačí?"

"Zatím jsi ještě nikdy víc nedostala a nechci ti nadělat modřiny, jinak bych tě býval vyplatil vařečkou," odpověděl jsem, protože jsem ji nevyplácel ze vzteku, ale spíš ze snahy, aby měla pocit, že byla potrestaná, abychom mohli zapracovat na poničené důvěře. Lehnul jsem si vedle ní a hladil ji po teplém zadečku. "Být či nebýt spolu. Toť otázka," srdce křičelo "být", hormony taky "být" (ale předtím ještě "bít") a rozum říkal "opusť ji". Rozum je nejmoudřejší a říká se přeci, že moudřejší ustoupí. Hormony zvítězily.

"Kočko, víš co? Z vyplácení mě bolí ruka a trestaná máš být ty a ne já, tak co kdybych došel utrhnout proutek venku na zahradu a ty tady na mě nahá počkala na opravdový výprask?" promluvily hormony, když rozum vyklidil pole.
"Dobrá,." souhlasila Helenka kajícně a svlékla si tričko a podprsenku. "Tady si klekni a já jsem hned zpátky," ukázal jsem na zem vedle pohovky a kochal se tím pohledem. Kalhoty se vydouvaly a tak jsem se raději otočil na patě a vypochodoval ven, než mě prozradí.
Venku už bylo po setmění, rychle jsem utrhnul krátkou větvičku a v duchu se omluvil stromu, že likviduju jeho několika měsíční práci pro jednu několika minutovou akci a spěchal zpět do domu. Helenka klečela tam kde jsem ji zanechal. Zhasnul jsem světlo a zapálil několik svíček. Mezitím jsem se pohledem kochal na nehybné postavě uprostřed pokoje, na níž měsíční světlo, poskakující plamínky svíček a tancující stíny malovaly mozaiku touhy.

Přistoupil jsem k Helence a pohladil ji po vlasech. "Polož se tělem na pohovku a vystrč zadeček...potřebuješ vypodložit?...na, vezmi si polštář pod bříško, ať tě nebolí bedra..." polohoval jsem Helenku do výpraskové pozice tak, aby jí byla pohodlná. Bylo mi jasné, že ji musí pořádně tlačit kolena, ale toho jsem ji zbavit nehodlal. Má-li to být trest, tak ať je tak cítit a navíc, až sejí po prdelce roztancuje proutek, tak bude mít jiné starosti.

"Počítej si to, miláčku. Rovnou třicítku,." popisoval jsem svou představu, zatímco jsem několikrát švihnul větvičkou naprázdno do vzduchu, abych si zvyknul na její zahnutý tvar a váhu, abych si byl jistý, že dopadne tam, kam mířím a tak silně, jak to já chci.
"Jedna...dva...tři," počítala Helenka s přestávkami.
V šeru nebylo vidět tak dobře, jak bych si přál, ale větvička byla lehká a já mířil jen na prostředek Helenčina zadečku, protože jsem nechtěl riskovat bolestivý zásah beder nebo křehké kůže stehen. Bylo na ní vidět, že to nese hrdě, ale že na to ode mne není zvyklá. Často líčila, že předchozí přítel ji občas zmaloval zadek domodra, ale my jsme se od začátku dohodli, že modřiny ne. Tentokrát to ale určitě pálilo jak čert, a když jsem pálící zadeček pohladil chladnou rukou, citelně jsem nahmatal vystouplé proužky. Šestadvacítku si nechala dát dvakrát, protože myslela, že napoprvé to necítila dostatečně, ale u třicítky si viditelně oddechla. Začal jsem ji hladit po sálajícím zadečku a duševně si zaznamenal, že až se budu rozhodovat o druhé šanci, musím jí přičíst velké plus, pokud tímto prošla, abych jí odpustil. Rozhodl jsem se, že pokud skutečně tento výprask podstoupí i ráno, navíc na bolavou prdelku z večera, tak si tu šanci zaslouží, tolik pro mě bylo jasné už teď.
Dovolil jsem jí odlehčit otlačená kolena, která se teď, když proutek přestal dopadat, opět dožadovala pozornosti. a položil se vedle ní, abych zahnal trošku bolesti, kterou jsem jí doteď způsoboval.

Ráno se repete nekonalo. Helenka zadeček stále cítila a já jsem jí o svém rozhodnutí z večera neřekl.

Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.

Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod  

Zobraz článek