Byla jsem překvapená, když se v půlce února ozval. Naposledy jsme se viděli před vánocemi, pak poslal opatrně neutrální sms k Novému roku a od té doby nic. Nejdřív jsem čekala, pak jsem si pomyslela něco o zbabělcích, kteří ani na rovinu neumí říct, že něco končí, trochu jsem si zabrečela a začla se poohlížet jinde?
A najednou zpráva ? "zítra jako obvykle, těším se". Hvězdička místo podpisu a jako odesilatel číslo, které jsem před měsícem snadno vymazala ze seznamu na mobilu, ale v mé vlastní paměti zůstalo asi už napořád. Motýlci v břiše a trochu špatné svědomí. Pak mávnu rukou ? vždyť on nemůže vědět, co jsem posledních čtrnáct dní dělala ? a i kdyby, může si za to sám. Odpovím obvyklým "OK" a druhý den čekám ve tři na "našem" rohu.
Odváží mě do bytu, kde jsem skoro dva měsíce nebyla. Všechno je tu stejné, automaticky zamířím ke kávovaru, odměřím vodu a kávu, otevřu modrobílou plechovku ? vida, jsou tu ještě ty sušenky, co jsme minule načali ? nebo že by koupil nové a naaranžoval je sem, aby to vypadalo, že tu od té doby nikdo nebyl? Přichází z koupelny, vlasy mokré po sprchování, na sobě tričko a džíny, co se mi v nich líbí stokrát víc než v obleku.
Přitáhne mě k sobě. Trochu se vzpouzím. Co si myslí ? že po takové době zareaguju jako dřív? "No tak, lištičko, co se děje? Ty se na mě zlobíš?" "Divíš se?" odseknu. "Sedm týdnů ses neozval, devět jsme se neviděli ? a já se nemám zlobit?" Kousnu se do rtu. Taky jsem nemusela říkat ta čísla, takhle pozná, že jsem to počítala a že mi chyběl. Pustí mě a navrhne v klidu si vypít kávu a promluvit si.
Jde to ztuha, připadá mi, že si vlastně nemáme moc o čem povídat kromě o nás dvou a o tom, co spolu děláme ? jenže to zrovna teď není nejvhodnější téma. Po chvíli se uvolním, nejsem už tak neježená, nezávazná konverzace plyne přirozeněji a já nevím, proč jsem se na něj vlastně tolik zlobila. Neozval se, no a co? Nemám na něj přece žádný nárok, od začátku vím, že hodně pracuje a hodně cestuje ? a že nechce, abych mu jeho zaběhaný stereotyp nějak narušovala. Takhle jsme se dohodli, že své životy moc nepropletem, abychom si nedělali navzájem problémy. Jenže když já se s ním nemohla čtrnáct dní sejít, psala jsem mu aspoň smsky? Vypráví o nějakém případu v práci, poslouchám ho na půl ucha a přemýšlím, jak dát najevo, že bych třeba ani nebyla proti změně programu.Najednou se zeptá ? "A co ty, cos dělala celých těch devět týdnů?"
Nadechnu se. Teď hlavně opatrně, neprozradit se. "To víš ? rodinné vánoce, silvestr u našich, hodně jsem si četla, byla jsem na horách?" "?.dala jsem si inzerát," pokračuje on. Hrkne ve mně. Jak to ví? "No, dala,," soukám ze sebe. "Tys mi dlouho nenapsal, myslela jsem, že je konec, že už nejsem? že už nejsme? že už nejsem tvoje" "Jak sis mohla něco takového myslet? Ty nevíš, že kdybych chtěl skončit, řeknu ti to rovnu? Já si zas myslel, že dokážeš pár týdnů počkat. Ale ne, ty nevydržíš bez chlapa ani den, viď?" Teď je nespravedlivý, vím to a on určitě taky. Stejně se ale najednou cítím provinile.
"Vstaň a pojď sem." Poslechnu. "Klekni si." Poslechnu. "Ruce dozadu." Poslechnu. Vytáhne z kapsy obojek. Zvednu si vlasy, aby ho mohl snáz připnout. On ho ale položí na stůl. "Nezasloužíš si ho." Skloním hlavu. "Já vím," špitnu. "Podívej se na mě a nelži. Ten inzerát vyšel před dvěma týdny, je to pravda?" Přikývnu. "Už jsi dostala nějaké odpovědi?" "Ano." "Kolik?" "Sedmatřicet." Očividně ho to zaskočilo. Nedivím se ? když jsme se před rokem seznámili my dva, byla jsem prý jedna ze tří, co mu na jeho inzerát odpověděly. "A už ses s někým sešla ?" "Ne, opravdu ne. Asi čtyřem jsem napsala, ale nějak jsem neměla náladu se s nimi vidět." To je pravda, ale uvěří mi? Uvěřil. "A víš, proč nemáš chuť se s nimi vidět? Protože jsi moje a víš to. Tohle jsi udělala naposledy, jasné?" "Jasné, ale?" "Jaké ale?" Seberu odvahu a pokračuju. "Ale nedělej mi to, co teď. Když se dlouho neozveš, ztratím tu jistotou, že jsem tvoje? Měl by sis mě trochu hlídat, víš?" Mlčí. Pak vzdychne. "Lištičko, měl jsem fakt spoustu starostí. Myslel jsem na tebe, ale nechtěl jsem ti psát, když bychom se stejně nesetkali. Chtěl jsem ti dát možnost být s rodinou, odpočinout si? ale ne proto, aby sis hledala někoho jiného. Jsi moje a budu rád, když moje zůstaneš. Chceš?"
Mám stažený krk a nemůžu mluvit. Beru ze stolu obojek a podávám mu ho. Zavrtí hlavou. "Ještě ne. Ještě jsme nevyřídili ten inzerát. Kolik si zasloužíš?" Nesnáším tuhle otázku, nikdy nevím, co říct, aby to nebylo hodně ani málo. Pak mě něco napadne. Trochu se usměju. "Sedmatřicet?"
Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.
Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod
