NOVINKY : Texty : Komentáře : Auditoria : Seriály : Click & Bound : Kalendárium                       Home   

Identita :
NEZNAMY_4970 
info : profil : má auditoria : známí
přítomní : všichni : uspat : logout


Spřátelené weby :



Wacovo doupě
www.eleferno.cz

Stránka Domi.D
Shop s BDSM pomůckami
Njalova noční říše
Dark Club
Klub antropomorfní kynologie. Domov pejsků a feneček v lidské podobě
Sluneční tvrz Petrůvka
Yelen plastification. Fetish foto a móda



clanek reaguje nikdo
na clanek reaguji nikdo

Rubriky
Začátečníkům  ( 66 )
Náctiletým  ( 11 )
Reálné zážitky  ( 55 )
Scénáře  ( 16 )
Povídky  ( 100 )
Poezie  ( 33 )
Eseje a úvahy  ( 53 )
Teorie BDSM  ( 34 )
BDSM v praxi  ( 45 )
Udělej si sám  ( 11 )
Recenze,testy  ( 5 )
Reportáže  ( 23 )
Bondílna  ( 8 )
Help  ( 6 )
Vox populi  ( 62 )
Editorial  ( 13 )

Pište pro www.ds-life.cz

Komentáře
(bez názvu)      [NEZNAMY_6108 ]
(bez názvu)      [rska ]
Pocitové, pěkné      [petr(angel) ]
(bez názvu)      [kraskazroissy25 ]
Ani omylem!      [WACO ]
(bez názvu)      [Poutník ]
Pěkné!      [Medvidek ]
Suiza      [tamayo ]
Suiza      [dominius ]
Uff!      [Domi.d ]
(bez názvu)      [mrgreen ]
(bez názvu)      [Suiza ]
(bez názvu)      [Renn ]
Siuzi      [Darksword ]
Návraty a nevěry      [Liška ]



Znamkovali

Existujici
1.333

Alespon registrovani
1

vsichni
1.333


()
(2)
(3)
(1)
()
()
()
()


Znamkovani - jako ve skole
Neznamkuji 5 4 3 2 1

Oficiální článek ( 3.3.2004 09:11:09 )
Hloupá a kus kůže - pro nevěrné muže
Přečetlo 3276 lidí celkem 4031 krát (zobrazit statistiku). Komentovalo 15 lidí 15 krát. Nové15 (zobrazit komentáře)
Nerovnocenné vztahy-nevěra vanilla versus pistacie, zadaný versus single
Vkladatel:Suiza ., Autori:Suiza  Témata : Mezilidské vztahy    Femsub    Maledom    Etika a BDSM    Rubriky : Povídky   

Už jsem tu rok nebyla. Ani jsem neměla strach. Potřebovala jsem fotit. Dlouho jsem nefotila v ateliéru. V ateliéru, kde jsem se víc milovala, než fotila. Tak proč jsem přijela? Věřila jsem, že mne fotografování zase pohltí. Jako dřív ... Ale jedno jsem věděla jistě. Má předsevzetí zas byla jen bubáci na dně vyschlé studny.

Neodolám.

On to ví. Počítá s mou slabostí a rád si jí vychutná. A já se mu tak ráda oddám. Život je krátký, tak proč se trápit zákazy?

Ne, jeho si opravdu nedokážu zakázat. Nechápu se. Vždycky zapomenu, že probrečím den, než se vzpamatuju z hluboké frustrace. Než utiším pláč nad tím, že nemohu mít něco, po čem toužím. Než si uvědomím svou osamělost a jeho zázemí. Loďku a parník. Ten propastný rozdíl mezi námi! Rok jsem tu nebyla. Rozhlížím se po jejich parníku. Co tu vlastně dělám?

Ještě nejsou svoji. Ale z předsíně na mě kouká nový botník. Jedny majetek spojuje, jiné rozděluje. V koupelně vidím nový držák na náušnice. Dělal jí ho ... On? Jí držák a mě bičík! Teď na to nebudu myslet, teď tu vládnu JÁ. Pohltím ho a dostanu co chci. Aspoň na chviličku! Ne, teď se tím nebudu zabývat. Chci hladit. Chci se dotýkat. Chci ... fotit. Mám nápadů! Spoustu. A touhu.

Povídáme si spolu, než se sejdou ostatní fotografové. Masíruji mu čelo. To on má tak rád. Umím to. A pak zvoní kamarádka. Modelka. A další fotograf. Pijeme kávu a já se neskrývám se vztahem k němu. Proč taky. Roky jsem to potlačovala. Teď už je to fuk. Přináším mu kávu, dávám si k němu hřát nohy a on mě hladí. A pak fotím. Můj mozek pracuje naplno a já vím, že On se dívá. Pozoruje mne při práci a přemýšlí. Fotím a přitom provokuju. Možná jsem chvílema svůdnější než modelka. Dávám do toho sebe. On to ví. Ví, že utíkám za jedoucím vlakem.
"Kam pořád utíkáš," ptal se mě jednou.
"Já že utíkám? O tom vůbec nevím." Odpověděla jsem. Přitulil si mne k sobě a já to ani v tu chvíli vědět nechtěla. Hloupá holčička.

Blíží se půlnoc. Už jsem unavená a nápady vyčerpané. Vedle se ještě fotí. Klekám si k jeho nohám a dávám mu hlavu do klína. Není na to ode mne zvyklý. Přesto se chová, jako by to bylo samozřejmé. Hladí mne po vlasech.

Udělal si speciálně kvůli mně bičík. Ale ještě jsme ho nestačili použít. A já moc chci. A tak schválně zlobím a on vždycky jen ukáže rukou 5. Směju se. On mi neublíží. Nedá mi je všechny. Ale je to roztomilé hraní. Od hranice k hranici. Straší mě a já se rdím a vzrušuju. On se raduje, že se rdím a jsem v rozpacích. Oběma to dělá dobře.

Dávám mu lázeň. To miluje. Je jako moje malé dítě. Ve skutečnosti k němu má daleko. Má tak potemnělé oči. Jdeme do postele, milovat se, hrát si. Bičík leží bohužel vedle, kde spí další lidé. Tak dnes zase dostanu jen rukou, zklamaně si pomyslím. Přesto je to víc než postačující. Nepočítala jsem je. On se nezlobí. Jen se usměje nad mým překvapením.
"Tolik?" Lísám se k němu. Tulím se a hýčkám ho.
"Ty si se mnou hraješ. Máš mne jako hračku," hodnotí mou péči s blaženým úsměvem hýčkaného panovníka. Já se tulím ještě víc. Byla jsem odhalena.

Povídáme si. Po roce se skoro znovu poznáváme. Tak důvěrně ošahaní a přece noví. Pod peřinou mu šeptám svá intimní tajemství. Drží mě pevně a chce je slyšet. Nemohu se hnout. Šeptám a po tmě se červenám. Jemu je ráda řeknu. Brzy jsme unaveni. Nebyla to noc z nejlepších. Je ve mně něco neukojeného. Stále mi vrtá hlavou, jak asi dopadá na tělo zvířecí kůže. Jak to vypadá, když malá, zlobivá holka (slyším, jak mi to šeptá do ucha) dostane na zadek, protože byla drzá a neposlušná. Vždyť si jí Pán chtěl jen prohlídnout. Pořád na to myslím.

Druhý den odjíždí hosté, kteří přespali. Vím, že slyšeli jak křičím. Jsou to přátelé. U nich neklesnu v ceně. Mají mne rádi. Zůstali jsme sami. Jsem nevyspalá, ale je mi dobře. Zase se rozhlížím po bytě. Všude jí cítím. Má tu své květiny. Je žena. Je životně, ne však sexuálně submisivní. Mají už novou myčku a sporák. Další pouta? A krásnou krabičku na čaj. Voní. Tvoří domov. Osten v duši zabolí. Tak moc bych chtěla takový domov a takového muže. Ne, teď na to nebudu myslet. Poklízím byt po fotografování. Pak spolu pracujeme na počítači. A potom si jde zapálit svou dýmku. Jdu za ním. Jako vždycky. Sedím vedle něj a povídáme. Dává mi rady, snaží se mi pomoct. Ale nemůže. Nechci rady. Chci jeho. Dělá, že to neví. Je mi smutno. Chce se mi brečet.

A pak se na něj podívám. Říkám si, když už jsem tady, vezmu si co nejvíc unesu. Kdoví, kdy ho zas uvidím. Hledím mu upřeně do očí. "A jaké to je, když dopadá bič na kůži?"
On se neusměje. Zvážní. "Chceš to zkusit?"
"Chci!" Odpovídám a hořím v tváři. Pořád je vážný. Dosud se nic neděje. Klidně leží.
"Tohle není bič na to co si představuješ. Hodně by Ti ublížil. Je silný. Je na pobídky. Měla bys víc než jelito." Trochu se mi rozbuší srdce. Jenže jelito nechci. Jsem estét. Ví to. A on zas není sadista. A zase nic. Klid.
"Stejně bys mi nenasekal," jdu k samé jeho hranici, lascívně se směju, nakloněná nad ním. Bez řečí vstane. Odněkud vytáhne kulatý proužek kůže. Trochu rozpačitě i se vzrušením zároveň ho sleduji.
"Je suchý, rozřízl by ti kůži," konstatuje a znalecky mne mezi prsty proužek kulaté kůže. Neodpovídám. Není co. Jenom ho sleduju. Nasucho polknu. Vrátí se z koupelny s krémem. Maže ten metrový kulatý proužek kůže a dává si záležet.

Nevím co mám dělat. Usmívat se, nebo se bát? Sedím a pozoruji ho.
"Hotovo," ohlásí sám pro sebe. Vezme mne za vlasy a táhne mne do ložnice. "Svlíkni si kalhoty do půli stehen a dej ruce na stěnu!" Cože, co? Myslím v duchu. Tohle můj miláček po mě chce? Chce se mi odporovat, ale mnohem víc se mi chce HO poslechnout. Přemáhám se. Krásně. Dělám to, co chce. Zatím mi neubližuje. Jen mě osahává. Pak toho nechá. Přinese židli. Přinese deku. Přehodí jí přes židli. Co ... co bude? Buší mi srdce. Přece se tak lehce nevzdám!

Neuposlechnu jeho příkaz, využívám toho, že štrachá něco v kuchyni. A co to asi štrachá? Hupsnu do postele jako kobylka a schovávám se pod peřinu. Během sekundy je u mě a rve mě nahoru.
"Tak to ne holčičko," cedí mezi zuby a je velmi hrubý. Je rozčílený. "Svlíkni se!"
Nejistě se svlékám do naha. Ta potupa. To vzrušení. Dvě tak protikladné věci jsou neoddělitelně spojeny v jednu slast.
"Ohni se přes opěradlo židle! Dělej!"
Pomalu a rozechvěle provádím jeho rozkaz. Nechává mne čekat. Několikrát šlehne do vzduchu. Několikrát se mě dotkne. VŠUDE.
"Chceš roubík, nebo to zvládneš bez něj?"
"Nevím," kníknu.
"Tak uvidíme co vydržíš". A znovu mě nechává čekat. Potom znenadání dopadne na zadek kulatý kus kůže.

Zabolí to moc. MOC! Chvíli popadám dech. Hladí mě po zádech.
"Dobrý?"¨Ptá se.
"Jo." Na víc se nezmůžu.
"Tak kolik jich máš dostat?"
"Asi 15," pokorně odpovídám, avšak představa 15 ran stejného ražení je víc než děsivá.
Cítí to. Ví to. "A kolik jich sneseš?"
Rozmýšlím se, už to přestává bolet. Přesto nemám velké oči. "Dvě," zašeptám.
"Dobře. Dám ti vybrat jestli je chceš na zadek nebo na záda."
Zadek mě ještě bolí. Záda, ta jsou citlivá. A tak se rozhodnu: "Jednu tam a jednu tam."
A opět mne nechává čekat a hraje si se mnou v té potupné i vzrušující pozici. V tom šlehne rána. Dopadla na zadek. Vykřikla jsem na několikrát. Jeden nádech nestačil. Objal mě.
"Dobrý?" Zase se ptá. Jen kývnu. Kus kůže několikrát svistne kolem mých uší. A dopadá třetí rána na záda. Je nejhorší. Ale on je u mě. Zvedá mě ze židle.

Podává mi do ruky proužek té kulaté kůže. "Podrž si ho a počkej tady, ani se nehni."
Nehnula bych se tentokrát ani za nic. Pokorně hledím na ten kousek podivné, úchylné rozkoše. Ani jsem si nevšimla, že už tu stojí za mnou. Na rány mi přikládá lžičku, kterou si před tím připravil do mrazáku. Znovu mi poručí, abych se opřela rukama o stěnu. Líbá mi všechny stopy po tom nástroji. A potom se natáhne na postel se slovy: "Skončil jsem."
Leží jako král. A já už jsem klidná. Všechno se odplavilo. Mám křídla. A mám teď kouzelnou studánku. Vím, že když takhle leží, je můj. Leží jen pro mě. Nasedám na koně a odjíždím do pohádky. Odletím do země něžnosti a zaplaším všechnu bolest. Už smím.

Je po všem. Probouzím se do reality. Ach ano. Parník, s novým botníkem, myčkou, sporákem, krabičkou na čaj a držákem na sponky a náušnice ... a s mým bičíkem v ateliéru! Už musím na vlak. ON mne tam hodí autem. Už je cizí. Moře nezná slitování. Okřídlení koně létají jen v pohádkách. Musím zapomenout na oddanost. Na něj. Byla to jen hra. Teď je má cesta. Cesta zpátky. Návrat do útěků před bolestí, která neskýtá úlevu, nemá křídla, ani lžičky z mrazáku.

Někdy, možná, uteču do návratu k němu. Do hry na návrat ...


Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.

Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod  

 
Pritomni :
NEZNAMY_4970 
[ 23.10.2019 - 18:34 ]
info
profil
přátelé
auditka
chat
texty

Status: OK
                    Administrace : Statistika : Psat redakci : Psat teamu  
Engine pracoval: 0.052976131439209 sekund sec.
You are NOT robot. Download restrictions not apply Output processing : 0.067432880401611 sekund
Vystupni komprese: gzip Size: 49668 bytes