Ráno budík opět zadrnčel o půl páté. Kdyby nestál tolik peněz, letěl by z okna.

Vyhrabala jsem se z postele a provedla ranní očistu. Pro jistotu dvakrát jsem si oholila rašící strniště a nalíčila se. S odvahou jsem sáhla do skříně pro dlouhé světlé letní šaty. Oblékla jsem si bílou podprsenku a zvolila o něco menší vycpávky. Bílé stahovací kalhotky mi zformují zadek a korset tělové barvy zmenší bříško. Pod šaty nic vidět nebylo. Lesklé punčochy z lycrou jsem si neodpustila. Jsou tak příjemné a nohy v nich vypadají lépe.

Zkontrolovala jsem se ještě jednou před zrcadlem, není to zas taková hrůza, jak by si jeden myslel. Zmučené nohy přes noc pookřály a tak hladce vklouzly do připravených lodiček. Už jen kabelku, pro jistotu deštník a plášť. Ráno je přece jen ještě chladno.

Kukátkem jsem zkontrolovala chodbu. Tma napovídala, že venku nikdo nebude. Špiónka od naproti naštěstí ještě spí. Vyšla jsem na chodbu a zabouchla dveře. Rozsvítila jsem, rychle zamkla a za nezbytného klapotu podpatků došla ke dveřím. A jéje, ještě je zamčeno. O patro výš cvakly dveře a ozvaly se kroky. Horečně jsem hledala správný klíč, ale jak je v podobných situacích obvyklé, byl to ten poslední, který jsem vzala do ruky. Ale to už byl soused u dveří.

Trochu překvapeně se na mě podíval, ale v šeru slabého světla nic nepoznal. Popřál mi dobré ráno a galantně přidržel dveře. Snažila jsem se na něj mile usmát na výraz poděkování, ale asi mi to moc nešlo. Pomalým krokem jsem šla k parkovišti a cítila jeho pohled. Zastavila jsem na kraji parkoviště a chvilku jsem dělala, že hledám klíč od auta. Nechala jsem jej přejít, dokud nezmizel za živým plotem, usedla jsem do auta a úlevou vydechla. Přece jen na tohle nemám nervy. Kdyby mě poznal, můžu se rovnou odstěhovat! A to je teprve středa ráno. Nejraděj bych přespávala někde v hotelu, ale tam zase chtějí občanku. Nevím, jak by se tvářili, kdyby na ně jukla z fotky má civilní tvář.

Nastartovala jsem a vyjela na hlavní silnici. Pečlivě jsem hlídala tachometr, abych náhodou nepřekročila rychlost a neměla problémy se strážci zákona. To by mohlo být hodně nepříjemné. Bez problémů jsem dojela do práce a zaparkovala jako včera kousek dál od stánku. Ani dnes si mě po cestě nikdo nevšímal. Začala jsem si být více jistá a plánovala, jak dnes strávím den. Z přemýšlení mě vytrhnul hlučný hlas.

Sojka! Já na něj zapomněla. Popřál mi dobré ráno hlasem, který jistě probudil polovinu města. Otevřel dveře stánku a podstrčil mi pod ruku papíry k podpisu. Naštěstí jsem si již podpis trochu nacvičila Pečlivě si mě prohlédnul, pak se mile zazubil a utrousil, že pokud by měl čas, rád by se zdržel n a kafe. Ještě že ho nemá?

Nachystala jsem noviny, zalila kávu a připravila se na zákazníky. Dopoledne bylo celkem nuda, i když to mi zas tak moc nevadilo. Přemýšlela jsem, jak to udělám s obědem. Zda se opět odbudu nějakou uzeninou, nebo si dopřeji něco lepšího. Napadla mě čínská restaurace. Asiatům nebudu nápadná a když půjdu už kolem jedenácté, moc lidí tam nebude.

Zavřela jsem už o půl jedenácté, zkontrolovala nalíčení a účes, nasadila si tmavé sluneční brýle a vyrazila. Šla jsem postraními tmavšími uličkami, na procházku po hlavní třídě jsem měla malé sebevědomí. Cestu do restaurace vzdálené asi 300 metrů běžně zvládnu pěšky za 5 minut, ale nedošlo mi, že v lodičkách to tak jednoduché nebude. Už po sto metrech mě začaly bolet nohy a v půli cesty jsem si musela sednout na lavičku. Dalo mi dost přemáhání se dobelhat do restaurace, aniž by moc utrpěla má chůze. Vešla jsem do jídelny a usedla do spoře osvětlené kóje se stolkem jen pro dva. Tady snad budu mít soukromí. Asijský číšník mi předložil jídelní lístek a nehnul ani brvou. V jídelně zatím byly jen dva páry a ty jsem naštěstí vůbec nezajímala. Vyzula jsem si pod stolem lodičky a doufala, že křeče v nohou přejdou. Budu muset víc trénovat.

Pochutnala jsem si na chobotničkách a vzhledem k tomu, že se blížila běžná polední pausa, zaplatila jsem a chtěla odejít. Jindy běžná věc, jakou je potřeba jít na toaletu mě nyní zaskočila. Co teď? Vydržet to, nebo jít tady? Toalety mají až u pultu a tak budu muset projít přes celou jídelnu tam i zpět. Navíc se do res taurace začali trousit další hosté. Zesilující tlak mě přesvědčil. Nenuceně jsem se zvedla a pomalu kráčela k toaletám. Čím víc se člověk snaží, aby nebyl nápadný, tím méně se to většinou daří. Pronikavé škrtnutí kovových podpatků po podlaze vyrušilo všech ny hosty. Všichni se ke mně otočili a já cítila, jak rudnu. Došla jsem k toaletám a sáhla po klice. Současně ze stejných dveří vyšel starší pán. Překvapeně se na mě podíval, pak se ohlédnul na označení dveří a znovu na mě. Usmál se a já obrátila oči v slou p. Vždyť já lezu na pánské WC. Rozklepaly se mi kolena. Zapadla jsem na záchod a zamkla jsem se. Tak tohle jsem těžce nezvládla. Asi jsem se přecenila. Snad to nikoho netrklo, štěstí, že je v jídelně trochu šero. Uklidnila jsem se, zkontrolovala v zrcadle svůj vzhled a pravou vykročila ze dveří. Nikdo si mě už nevšímal, jen číšník zdvořile pozdravil. Největší leknutí mi připravil bývalý spolužák ze střední školy, kterého jsem potkala ve dveřích. Dal mi přednost ve dveřích a mimo pohledu na mé poprsí si mě m oc neprohlížel. Ti chlapi jsou všichni stejní. Většinou civí na prsa nebo na zadek a myslí si snad, že nenápadně. Nasadila jsem si sluneční brýle a pomalu odkráčela směrem ke svému pracovišti. Zpět jsem šla už pomalejším krokem a pečlivě kladla chodidla před sebe tak, jak jsem to odkoukala u modelek. Byla to celkem fuška a opět jsem v půli cesty musela odpočívat.

Když jsem došla ke svému stánku, spadla mi skála úlevou ze srdce. To byl teda zážitek. Ještě že to neskončilo ostudou.

Zbytek pracovní doby proběhl bez nejmenších problémů. Nechtělo se mi ještě domů, proto jsem zavřela okénko a přemýšlela jsem, co s načatým večerem. Asi půjdu trénovat chůzi, chtěla bych si víc zvyknout na podpatky.

Zamknula jsem stánek a zajela jsem na druhý konec města k rozlehlému parku. Trochu se sešeřilo, nikde nikdo. Přehodila jsem si plášť přes ramena a směle vyrazila. Brzy mě rozbolely nohy a tak jsem usedla na lavičku. Občas někdo prošel, ale nikdo si mě nevšímal. Raději jsem si maskovala obličej kapesníčkem. Několikrát jse m se ještě prošla a zkoušela si chůzi modelek. Asi to vypadalo směšně, patrně jsem dost kroutila zadkem. Došla jsem na druhý konec parku vzdálenému tak půl kilometru. Když jsem se otočila, spatřila jsem nějakého chlápka, jak mě pozoruje z postranní cestičk y. Přepadl mě tísnivý pocit. Stál tam opřený o strom a nespouštěl ze mě oči. Dilema, zda park obejít, nebo se vrátit zpět, rozhodla vzdálenost. Obejít park si netroufám a bosá jít nemůžu. Odhodlaně jsem vykročila a minula cestičku, u které stál. Nechal mě projít a pomalu se šoural za mnou. Trochu jsem zrychlila, ale v jehlových podpatcích běhat moc nejde. Jestli jsem narazila na nějakého otrapu? Žádný pořízek to není, tak zle snad nebude.

Útok mě vyvedl z míry. Srazil mě zezadu k zemi a lehl si na mě. Šok způsobil, že jsem se skoro nebránila.

?Ty děvko, čekáš na to, že? Moc dobře jsem tě viděl, čubko, jak se nakrucuješ!? Funěl nadávky a vyhrnul mi sukni k pasu. Konečně jsem se vrátila do reality a udeřila jsem jej pěstí do obličeje. Rána jej překvapila a odvalil se. Rychle jsem vstala a zaujala útočný postoj.

?To si vypiješ, kurvo!? Než stačil vyslovit další nadávku, zařvala jsem na něj vší silou svým přirozeným mužským hlasem: ?Táhni odsud, ty dobytku, nebo ti rozkopu koule!?

Zalapal po dechu a vyvalil oči. Něco zablábolil a vzal nohy na ramena.

Zašpinil mi šaty, prasák. Smetla jsem trochu špínu, upravila si paruku a raději jsem svižným krokem vyrazila k autu. Pár kolemjdoucích si mě zvědavě prohlíželo, ale bylo mi to jedno. Nasedla jsem do auta a rozklepala se. Tohle muselo potkat zrovna mě. Nesmím se chovat tak vyzývavě. Zamířila jsem rovnou domů. Měla jsem sto chutí dostat své prádlo z komory a celé to skončit. Drobně mrholilo, před domem nikdo nebyl a dokonce ani sousedka nedržela obvyklou hlídku. S nadějí jsem otevřela schránku, ale obálka s klíčem v ní chyběla. Nejpozději zítra ráno by měla přijít. Snad ji pošťáci neztratí?

Šla jsem brzy spát, ale stejně jsem dlouho nemohla usnout. Zážitků bylo za poslední dny snad až příliš.

Ráno mě budík tradičně vzbudil o půl páté. Vstát z postele pro mě znamenalo utrpení, ranní hygiena a nalíčení stálo nadlidské síly. Dnes naposledy a jen na dopoledne. Pošta mi chodí dost pozdě. Dnes se obléknu maximálně nenápadně. Halenku, dlouhou černou sukni pod kolena a lodičky.

Poslední kontrola před zrcadlem. Lodičky mi připadaly těsnější než včera. Popadla jsem kabelku a přehodila přes sebe koženou bundu.

Kukátkem jsem zkontrolovala chodbu. Na ostatní nájemníky bylo ještě brzo. Přišla jsem k autu a chtělo se mi brečet. Obě přední pneumatiky byly prázdné. To se na tomhle sídlišti občas stávalo. Puberťáci si večer hráli a mě zkomplikovali situaci. Že na tom byla další auta podobně mě moc netěšilo. Pěšky je to několik kilometrů, risknu to autobusem.

Na zastávce už čekali dva lidé. Postavila jsem se kousek dál a nachystala si jízdenku. Pro někoho obyčejná věc, pro mě dnes je jízda autobusem dobrodružství. Zvedla jsem si límec bundy a snažila se být maximálně nenápadná. Do autobusu jsem nastoupila poslední a usedla na poslední sedadlo do rohu. Dívala jsem se přes zamlžené okénko ven a proklínala celý ten hloupý nápad. V každém pohledu cestujících jsem viděla podezření, v úsměvu posměch. Připadalo mi, že mě každý chlap svléká očima. Na své zastávce jsem vystřelila z autobusu a za pár minut seděla v bezpečí v trafice. Možná jsem měla zůstat doma a na práci se dnes vykašlat.

Sojku jsem přežila a bez úhony i celé dopoledne. V 11 hodin jsem si raději zavolala taxi, který mě vysadil u vedlejšího domu. Před naším domem stála pošťačka se sousedkou a něco důležitého si vykládaly. Jestli ta drbna drží hlídku, tak se domů nedostanu. Pošťačka odešla, ale ta můra stála u vchodových dveří a vyhlížela další oběť. Přešlapovala jsem na chodníku a začalo mi být chladno. Studený vítr mi foukal pod sukni, lodičky mě tlačily, nervozita stoupala. Konečně nápad! Vytočila jsem mobilem číslo naší sousedky. Měla pootevřené okno a tak vyzvánění zaslechla. Chvíli váhala, ale když vyzvánění nepřestalo, přece jen šla domů telefon zvednout. Doběhla jsem k domu, bleskově vybrala schránku a zapadla do bytu. Svlékla jsem ze sebe šaty i prádlo a odstranila make-up. Konečně je ze mě zase chlap.

Bosky, jen v županu, jsem došel do komory pro krabice a kufr s oblečením. V kukátku od naproti se mihl stín, ale už mi to bylo jedno. Tohle dobrodružství jsem přežil bez úhony i ostudy, byt stihnu dát do pořádku a večer můžu přivítat svou milující manželku s dětičkami.

Doufám, že zas někdy na pár dní odjedou?

Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.

Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod  

Zobraz článek