|  díl 1. |  díl 2. |  díl 3. |  díl 4. |  díl 5. |  díl 6. |  díl 7. |  díl 8. |  díl 9. |  díl 10. |

Znát rozkoš a umět ji dávat...

9. 1.

Dnes večer byl můj pán smutný... Někdy mě mrzí, že žijeme oddělené životy. Ne proto, že bych snad litovala tohoto svého rozhodnutí, ale proto, že nemůžu svého pána rozveselit, kdykoli je potřeba...

U svého pána jsem strávila dvě předchozí noci. Zážitky prostupují jeden do druhého a abych pravdu řekla, spíš se vrací jako ve snu... promítají se do mé reality a jen tu a tam zintenzivní, když se svým pánem o těch zážitcích mluvím po internetu, nebo když se nečekaně vrátí ozvěnou hlasitěji, než je tomu obvykle... Není mým cílem rozepisovat se o každém z nich. V pojetí mého vyprávění, kterým nechci nikoho ohromit technikou a množstvím, to není důležité. Chci jen zdůraznit to, co mě překvapilo, co mě ovlivnilo a co mě nadále utváří.

Snad můžu zmínit i to, že mezi ty zážitky patří i chvíle, kterou jsme strávili společně u filmu Monty Pythonů o králi Artušovi. Proč zmiňuji právě tohle? Celý film mě můj pán objímal, smáli jsme se spolu, odpočívali, já ho trochu škádlila (jen trochu, nesmím si dovolit moc) a bylo nám oběma dobře. Vážím si těchto okamžiků.

Ale ani na některé z dalších zážitků nemůžu zapomenout. Leželi jsme v objetí, já na boku, můj pán se ke mně tiskl zezadu. Hladil mě. Zbožňuju jakékoli dotyky, není tedy divu, že jsem spokojeně vrněla a snažila se nastavit zády tak, aby mě můj pán hladil tam, kde je mi to příjemné. Jeho ruce stupňovaly tlak, občas přejely po zádech nehty. Líbilo se mi to a dávala jsem to najevo. Můj pán nepřestával, naopak, pozorně sledoval mé reakce a přizpůsoboval jim tlak a intenzitu doteku. Nehty se zarývaly do kůže, ne moc... ale to, co probouzely, bylo pro mne k neuvěření. Líbilo se mi to! Líbila se mi ta hranice bolesti, na které jsem pod nehty mého pána balancovala. Můj pán věnoval takto pozornost mým zádům a bokům. Nic víc. Nikde jinde se mě nedotýkal, přesto se pocity rozkoše násobily a vyvrcholily orgasmem, což jsem, vzhledem k tomu, že se mě můj pán nedotýkal na tak citlivých erotogeních zónách, opravdu nečekala. Má mysl se zcela poddala mému pánu a otevřela se jeho podnětům. Překvapilo mě, že bolest může být tak sladká. I když – možná to bylo jen tím okamžikem...

Ale to až poté, co jsme vedle sebe leželi a já ho hladila, což tolik ráda dělám. Dotýkat se ho ne s touhou vzrušit ho... ale jen se ho dotýkat. Být naprosto soustředěná na jeho reakce a těm reakcím se zcela přizpůsobit. Hledat intenzitu tlaku, aby dotek nelechtal, ale byl příjemný. Hledat místa, která jsou citlivá a nevynechat v dotecích ani kousek jeho těla! Myslím, že to mého pána uspokojuje. A to je to, o co mi v takových chvílích jde. Povídali jsme si... Došli jsme i k tématu přepínání jeho nálad, což mě v jeho případě zcela fascinuje. Jednu chvíli dokáže být něžný, milý a takřka filmovým střihem může být v druhém okamžiku všechno úplně jinak. To je to, co mě nenechává klidnou, to je to, co mě přitahuje, zneklidňuje a zároveň vzrušuje.

Aby své vyprávění doložil, chytil mě zcela nečekaně za vlasy a rychlým pohybem mě strhl k sobě. Ztuhla jsem. Lekla jsem se, ale zároveň mě to vzrušilo. Nečekanou proměnou mi můj pán dal jasně najevo, kdo v naší hře má jaké místo. Zvrátil mi hlavu, což dělá velmi rád. Díval se mi do obličeje. Líbal mě. Nebo naopak mě odtahoval. Byla jsem napjatá, nehnula jsem se, ani náznak odporu. K dokreslení všeho mi nasadil obojek. Teprve když mi poručil, abych se svlékla do naha, trochu jsem zpanikařila. Věděla jsem, že to udělat musím. V té proměně jsem nechtěla riskovat jeho hněv, ale naivně jsem si myslela, že když se chystal do koupelny, svléknu se v tom okamžiku, kdy nebude v pokoji. Zůstávala jsem v kalhotkách a čekala, až odejde. Nic neříkal. Byl klidný. V podstatě zcela normálně komunikoval, až do okamžiku, kdy mě znovu pevně chytil za vlasy, strhl mě na kolena a naznačil, že byl trpělivý už dlouho. Dostala jsem strach, sladký a děsivý zároveň. Vytáhl mě k sobě a držel. Teprve pak jsem pochopila, že bych se opravdu měla svléci. Udělala jsem to. Odstrčil mě do uličky vedle postele, zády k sobě a poručil mi, abych si ruce dala za hlavu. Chvíli jsem stála, bez pohnutí, než můj pán ještě zhoustl atmosféru hrou s bičíkem.

„Ten zvuk už znáš. Víš, co to je.“ Spíš to byla věta oznamovací, než že by se mě ptal. Bylo mi jasné, že v ruce drží bičík a já se klepala strachy. Proč jsem nevykřikla stopku? Copak bych ji mohla zneužívat?...

Švihl. Ten zvuk mi projel celým tělem a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že bičík nedopadl na mé tělo. Jeho hra a jeho projev zlosti byl až nesnesitelný. Ochromená jsem ho takřka nevnímala... jen jednoho jsem si všimla... Můj pán je krásný, když se hněvá. Jeho oči, výraz, držení těla, sevřené rty... To všechno je děsivé, ale krásné.

Pak mi poručil, abych se otočila. „No vidíš, že to jde,“ podotkl, dívaje se na mou nahotu a smíření na sebe nenechalo dlouho čekat.

Nazí jsme usínali někdy ke čtvrté hodině ráno, po dlouhém povídání plném hezkých a něžných doteků a slov.

O den později, když mně svazoval a já ležela po chvíli na posteli, obličej zabořený do polštářů a neviděla, že připravuje místo, kde by mě mohl připoutat s doširoka rozpaženýma rukama, hru s bičíkem zopakoval. Nedotýkal se mě dlaní, ale tím nástrojem, který trochu lechtal, jeho dotek působil cize a probouzel adrenalin. Jestli jsem čekala ránu? Nevím... myslím, že ne. To, že bolest nevyhledávám, je stále pravda... i po nečekaném vyvrcholení, probuzeném pouhými nehty. V té poloze, kdy jsem měla ruce stažené nad hlavou a nohy u sebe a ještě navíc byly provazy na nohou i rukou přitaženy vzájemně k sobě, takže jsem měla zvednutá chodidla i paže, mě můj pán fotil. Byla to jediná fotka večera, která se mi doopravdy líbila...

Ale znovu bych chtěla svému pánu poděkovat. Potěšil mě opět svým přístupem. Když jsem klečela na zemi, s obojkem kolem krku a kovovým řetízkem svěšeným k zemi, který na těle zpočátku studil, s rukama roztaženýma do stran a nemohla se příliš hnout, klekl si můj pán přede mě a zeptal se, zda mu věřím, protože teď chce udělat něco, při čem možná budu chtít křičet stopku. Ptal se mě, jestli věřím, že mi neublíží. Jestli mu věřím...

Věřila jsem. Po celou dobu krátké hry s plamínkem svíčky, kterou mi můj pán osvětloval tváře... Bála jsem se. Ale ne moc. Nebyla to panika... jen sladký strach... Zcela jsem věřila, že mi můj pán neublíží. Že neudělá nic, co bych nesnesla, protože mě má rád a protože to slíbil. Po chvilce svíčku sfoukl a pomalu mě rozvázal. Teprve pak jsem se mohla věnovat já jemu. Měla jsem radost, že ho můžu líbat a že se mu můžu znovu zcela věnovat. Chtěla jsem mu tolik oplatit ty hezké chvíle! Oddala jsem se mu. A bylo mi při tom někde hluboko uvnitř hezky...

|  díl 1. |  díl 2. |  díl 3. |  díl 4. |  díl 5. |  díl 6. |  díl 7. |  díl 8. |  díl 9. |  díl 10. |