Epilog
12. 6.
Je to pár dní, co jste mi sundal obojek, můj pane? Co jste mě propustil? Po vzájemné dohodě? Jaké to bylo? Chtělo se mi trochu brečet? jisté je, že to bylo stejně intenzivní, jako když jste mi poprvé obojek připínal? Čekala jsem, co se stane? Ale nestalo se nic? Svět se nezřítil? I pak jsem se mohla nadechnout? v práci nadále komunikuji s lidmi? oblékám se do šátků, tančím, čtu knihy a dívám se a obrazy?
Jestli je mi po tom všem smutno? Je i není. Dotýkám se své holé šíje? někdy se prohnu v zádech, když si vzpomenu, jak jste si mě bral? držel za vlasy? jak jsem Vám naposledy klečela u nohou? ne, nechtělo se mi vstávat? tak moc se mi nechtělo vstávat? Celou dobu jsem si přála, abyste vstal z lůžka a abych si k Vám mohla kleknout? pomalu sjíždět rukama po Vašich zádech až ke stehnům, po kolenou až ke kotníkům a dotknout se čelem Vašich nártů. Dovolit vlasům, aby mi naposledy zahalily tvář? Chtěl jste mne zvednout, ale já jen špitla ?ještě chvíli, prosím?? Zůstali jsme tak dlouho. Díval jste se na mě dolů, cítila jsem Váš pohled? Bál jste se, když jsem k Vám jela, že to bude jen ze soucitu? nebo? splnění posledního přání? Že se k Vám vrátí ta dívka, kterou jste poznal na začátku tohoto roku, ale jen proto, aby Vám něco ?vynahradila?? Tolik se toho změnilo? změnila jsem se já a už dávno jsem Vám nedávala to, co byste možná chtěl, však víte proč? Věřte ale, že jsem k Vám jela s pocitem? přízně? něhy? A tam na té zemi? to nebylo plnění ?Vašeho posledního přání?? ale má vůle? Má touha na té zemi být. Bylo to mé přání. Chtěla jsem před Vámi klečet a někde hluboko uvnitř mi bylo krásně?
Věděla jsem, že pak to uděláte? že pak se mne dotknete a uvolníte přezku na mém obojku? necháte ho sklouznout z mého hrdla? ještě mě políbíte? a já pojedu domů? svobodná?
Díky
Vám, můj pane, že jste mi věnoval svou
pozornost. Věřte, vše, co jsem napsala, se ve
skutečnosti stalo, i když jsem vše, co zde popisuji,
prožívala opravdu velmi subjektivně a věřím,
že kdybyste ho popisoval Vy, byl by ve skutečnosti jiný.
Vím, v posledních týdnech jsem se nadlouho
ve svém vyprávění odmlčela. Nebylo to
tím, že jsme se nevídali... nebo že to,
co jsme spolu prožívali, nebylo dostatečně
intenzivní... Ale spíše jsem přemýšlela...
o tom, co pro mě bdsm a D/s znamená.
Nedávno
se mi stalo, že jsem se probudila takřka leknutím,
protože jsem si v polospánku uvědomila, čeho
všeho jsem vlastně schopná, co se změnilo za
tu krátkou dobu, co jsem s Vámi... Mé odmlčení
a tak trochu i můj úprk s tím souvisí.
To, co
jsem napsala o svém pohledu na D/s, je pravda. Tedy alespoň
- je to má pravda. Netvrdím, že je to patent na
D/s a vůbec si tak nějak nemyslím, že je to ten
správný pohled. Je to můj náhled. Můj
postoj. Mé přesvědčení. Jde především
o emoce. V posteli nepotřebuji mít svázané
ruce, abych prožila orgasmus. Pro mě je důležitý
důvod těch pout. Je to mé podvolení. A mé
přesvědčení, že je správné
se podvolit. Ale k tomu všemu musím mít důvod.
Když žena miluje muže, je silnější,
než si možná muž dokáže představit
a je ochotná věnovat mu víc, než o čem
by chtěl snít. Horší jsou slzy z bezmoci,
než slzy věnované lásce. A má
submisivita není něco, čeho bych se měla bát.
Je mou součástí a součástí mé
dominance. Ale není to apriori špatná vlastnost.
Ani dobrá. Chybu můžu udělat pouze v přístupu
k ní... Můžu ji špatně pochopit...
A s tím
vším souvisí i můj postoj k bdsm a k D/s.
Jestli bych od toho někdy mohla utéct? Ne... nemyslím...
Ani bych nechtěla. Už vždy bude mou součástí
to, co jsem prožila během několika málo
posledních měsíců. Nemám sebemenší
důvod to jakkoli potlačovat, protože vše, co se
dosud stalo, bylo nádherné. Dřív jsem se
bála, že to nepřekonám a že nebudu
schopná žít bez bdsm. Ale později jsem
pochopila, že je to jen jedna z možných cest. Jsem
dostatečně silná na to, abych dokázala být
muži milující ženou vanilkou, nebo milující
ženou subinkou. Nikdy to už v sobě nezapřu a ani
nemám důvod. Ale už se toho nebojím. Hýčkám
si ten svůj svět, který jsem v sobě objevila.
Je to jako procházka nejkrásnější
galerií na světě... Tolik nádherných
soch a obrazů! A víte, co je na tom nejúžasnější?
Že se těch soch mohu dotýkat... vnímat
materiál... a že si sama můžu stoupnout místo
nich na podstavec a být chvíli nehybná... a svým
mramorem vnímat kohokoli, kdo mne obdivuje v mé
nehybnosti a kráse...
A já
v té galerii žít můžu, ale nemusím,
pokud nebude kdo by se na mne díval. Když bude někdo,
kdo mě bude chtít vzít na loď, právě
mne!, a obeplout se mnou svět a já ho budu milovat, půjdu
a budu kormidelníkem, nebo třeba kapitánem,
bude-li třeba. Rozumíte mi, můj pane?
A právě
o tom bylo mé poslední vyprávění
„Krásná z Roissy“. Věřím
tomu, že člověk ze všeho nejvíc
potřebuje být milován a způsob, jaký
nalezne pro soužití se svým partnerem, už
není důležitý. Vím, že hluboké
emoce se skrývají jak v D/s vztahu, tak ve vztahu,
kdy oba, co by umělci, tvoří společně díla
a vzájemně se tak otvírají jeden druhému
a tento cit může být neuvěřitelně
hluboký a trvalý. Teprve když člověk
miluje a cítí, že je milován, dokáže
tomu druhému dát všechno, ať už to
„všechno“ má podobu slz, či obrazu...
Díky
Vám jsem tomu mohla porozumět. Nikdy už na to nemůžu
zapomenout. Vždy pro mě budete mým přítelem
a důvěrníkem. Moc to pro mě znamená.
Díky Vám jsem mohla pochopit, že bdsm a D/s jsou
jen způsoby... možné cesty a do jisté
míry velmi spolehlivé, jak předat a vyjádřit
svůj cit... Jak probudit emoce. Jak partnerovi věnovat
mnohem víc, než je při běžné
komunikaci možné. Ale na tohle všechno má
právo jen láska.
Už odcházíte,
můj pane? Smím dopít Vaše víno? Tak
tedy nashledanou, můj pane... Snad dnes či později.
Těžko teď říct, která noc bude ta
tisící první.
Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.
Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod