Proč, ač v pevném
partnerství, hledáme jinde? Odpověď je nasnadě: protože
nedostáváme doma to, co chceme, co si přejeme, po čem toužíme
nebo co
potřebujeme. Každý možná použije jiná slova, jinou míru, ale nakonec to
vyjde nastejno
a jediné, na čem záleží, je najít slova, která uklidní bouřící se
svědomí. Jedni
upřímně řeknou, že hledají to, po čem toužili, druzí se schovávají i
před sebou
samými (či hlavně před sebou samými?) ve výpovědích o svých zanedbaných
potřebách. A co vlastně
potřebujeme? Je to láska? Projevená
náklonnost? Obdiv? Nebo ?jenom? uklidnění hormonů a sex, kterého se nám
doma
nedostane? Politování? Pohlazení? Vděčnost? Nebo pocit, že jsme
potřební? Klasik
zpívá R.E.S.P.E.C.T. . Když doma nenacházíme,
tak se trápíme, čekáme, doufáme, pak naznačujeme a ? nakonec? hledáme
jinde. Jak z toho ven? Tak tedy se to stalo.
Nejdřív jsme si jenom rozuměli, pak jsme byli spolu, pak jsme byli
spolu sami a
pak jsem uklouzl a padnul kolíkem do jejích intimních míst. Inu, stalo
se, teď
je zbytečné sypat si popel na hlavu, ale jak z toho ven? Když příjemné
poblouznění opadne a vracím se zpět ?domů?, tak se svědomí poprvé ozve.
?Bylo
to špatně! Bylo to špatné! Nestálo to za to!? Když poprvé řeknu:
?Miláčku??, svědomí se opět ozve. Když poprvé uslyším:
?Můžeš mi věřit! Mám tě ráda!?, už to není snesitelné a pravda musí ven. Moudré knihy a moudré
časopisy radí: Byli jste nevěrní? Zapírejte, zapírejte, zapírejte a až
to jinak
nepůjde ? zapírejte. Svědomí je ale mrška a my máme potřebu to sdělit.
Někomu,
nějak, jakkoliv. Najednou je můj obraz v zrcadle špinavý a
pokaždé, když
jí ležím v náručí a ona se ke mně pro ochranu tulí, tak mi do
srdce vráží
pomyslnou dýku a připomíná mi svou láskou moji nevěru a nedostatek
lásky mé. A
pak je načasování tak akorát a pravda vyklouzne ven. A mě se nehorázně
uleví,
že už to nemusím skrývat. Ať to teď dopadne jakkoliv, už je to venku,
už to
nejde vzít zpět, je třeba se omluvit, vysvětlit, že na tom nenesu
takovou vinu
a doufat v druhou šanci. Jak s tím žít? Jak žít s někým,
jehož důvěru jsem zklamal? Mno, asi ze začátku netlačit na pilu a
snažit se
znovu důvěru vybudovat. Je mi jasné, že mi nepadne kolem krku se slovy:
?Ty můj
chudáčku, tolik jsi toho musel vytrpět. Nejdřív si dostatečně nevšímám
tvých potřeb
a pak, když si posloužíš jinde, tak se mi ani nedá věřit natolik, aby
ses mi
mohl přiznat, tak to v sobě taháš takovou dobu a trpíš jak tur. No
už je
to venku, už je dobře, omlouvám se, budu se ti více věnovat.? Asi by to tak bylo
pěkné, příjemné a neslo by se to lépe, ale málokdo máme takové štěstí
na
chápavou partnerku. Potřebujeme ujištění,
že partnerka, ač zraněna, nám odpouští, že vše bude smazáno, my
potrestáni a
pak se na to na celé zapomene. A pak zazvonil zvonec
a pohádky je konec. Jak to udělat i když
zrovna nemáme za partnerku světici (ufff, to je tedy představa)? 1) Nečekat prominutí,
čas prý všechno zahojí, ale nevěra si vyžádá víc, než týden studenosti. 2) Pokusit se začít
důvěru budovat od základů. Já vím o své nevěře už nějakou dobu,
partnerka se
k tomu dostala až teď, takže je jasné, že bude trochu mimo a
aktivita by
měla přicházet ode mne. 3) Dokazovat, dokazovat
a dokazovat. Dokázal jsem, že mi na ní nezáleží, tak teď jsem na řadě
s důkazy své lásky. 4) Nemluvit o
podrobnostech, nemluvit o důvodech (to si necháme na potom, až bude
vztah zase
plně funkční, důvěra nastavena, až se vše vrátí do starých kolejí a než
abychom
hledali jinde, tak tentokrát budeme déle zkoušet mluvit o tom, co
postrádáme) a
místo toho mluvit o poučeních, která jsme si z toho vzali, o
absurditě
celé situace a o neopakovatelnosti. A když se karta
obrátí? Jak z toho ven pro toho druhého, toho podvedeného? Asi nám všechny
instinkty velí otočit se na patě a třísknout tomu druhému dveřmi před
nosem (nebo ještě lépe DO nosu), nebo začít nadávat, lkát a vyčítavě
hledět. Nebo bychom ji (ho)
chtěli pomazat smůlou a zaházet peřím, zbičovat a na nádvoří zavřít do
pranýře,
aby každý viděl, čeho se naše Milovaná(ý) dopustila (o drsnějších
technikách
jako o trestu raději pomlčím, aby slabší čtenář znechuceně text
nezahodil,
obzvlášť když si ho prohlíží na notebooku?byla by to věc(-č)ná škoda). Na druhou stranu doteď
všechno vypadalo dobře, vztah nám klapal, věnovali jsme mu kvanta
energie, tak
snad by mu šlo dát druhou šanci. Jak tedy na to? 1) Prominout. Čas se zpátky nevrátí
a sebedrsnější trest nám nepřinese pocit důvěry, který mezi námi
panoval před
tím. Čas prý všechno zahojí, ale musíme chtít zapomenout, musíme chtít
prominout. 2) Nechat konat
partnerku. Nechuť, neochota, zranění a bolest je příliš velká na to,
abychom
mohli dál ukazovat svou lásku a neznělo nám to uměle. Není třeba dělat,
jako že
o nic nejde, že se nic nestalo. Stalo se, stalo se
hodně. Zklamala naši důvěru. Na druhou stranu ale, prvním krokem
dokázala, že
nám a naší lásce, tolerantnosti, pevnosti našeho partnerství, důvěřuje
natolik,
aby se nám svěřila. Ano, musíme velkomyslně
mávnout rukou nad tím, že ji k tomu donutila sobecká touha po
klidném
svědomí, ale je to stále naše partnerka, pro niž bychom měli chtít to
nejlepší,
tak skryjeme zraněné city a projevíme (pro začátek alespoň navenek)
velkomyslnost a zahrajeme si na svaté. Vždyť to co nás
zranilo jsou vlastně jenom slova. Jak nás mohou ranit slova, pokud jim
to
nedovolíme? Čin se stal a dokud jsme o něm nevěděli, tak nás vůbec
netrápil,
tak proč se trápit teď? Když už je cesta opět do kopce, tak nač se
zabývat
myšlenkami na to, že předtím vedla z kopce, aniž bychom si byli
něčeho
vědomi? POKUD nám za to (a o
to) partnerka stojí, a POKUD chceme, aby vztah opět klapal, musíme umět
prominout. Jestli to bude teď nebo po tom bičování, po tom dehtování a
opeření
nebo po krutém a promyšleném citovém mučení a vydírání?to vyjde
nastejno. Jen
teď věnujeme energii do budování vztahu, zatímco pokud se napřed budeme
mstít, budeme
část té energii věnovat dalšímu rozvratu. 3) Pokud partnerka
nekoná, tak zavrčet a říct, že není všechno zapomenuto a ať se ještě
snaží
odčinit co způsobila. Máme přeci svoji hrdost, a jí na nás záleží, tak
ať to dokáže
a naši hrdost, co nám tak škaredě ukradla, ať nám zpátky vrátí!!! Co dělat, když se TO
stalo s někým, s kým se setkáváme (nebo partnerka stýká) i
nadále
(kolega, kamarád, příbuzný)? 1) Dát najevo, že už o
tom podvedený partner ví, aby nedocházelo k planým nadějím a
dalším svodům. To bude
asi první krok.
Zachraňujeme přeci vlastní vztah a pak teprve
můžeme
myslet na svoji pověst (Co bude lepším gestem pro partnera než to, že
jsme
ochotni položit na oltář partnerství svoji hrdost záletnice?). 2) Ujišťovat partnera
pokaždé, že jsme opět byli spolu a opět se nic nestalo. Je totiž jasné,
že
pokaždé, když se s kolegou setkáme, tak v hlavě partnera
proběhne
nutkavá chuť kontrolovat, jestli k TOMU došlo opět nebo ne. Však nám časem partner
dá najevo, že nám opět věří a že můžeme přestat s hlášeními. Mno a partner zas bude
muset přijmout fakt, že ten drzý don Juan, co svedl jeho manželku,
stále krouží
kolem, ale už je identifikovaný, označený, ví, že o něm víme a ví, že
už nemá
šanci, a tak snad půjde na lov jinam. Navíc je to stále ten
hodný kamarád, milý kolega nebo dokonce rodinný příslušník, kterým byl
před
nevěrou. Sice je pohodlné dávat
NĚKOMU vinu, a když to nemůže být přítelkyně (vždyť s ní opět
budujeme
vztah) ani my (žijeme snad v Kocourkově?), tak by bylo pohodlné
svrhnout
všechnu vinu na NĚHO, ale asi to taky nikam nepovede, a tak se raději
smířit
s hozením viny na situaci: byla vhodná konstelace, která se
vyskytne jen
jednou za život, tak se to stalo, ale už se to nestane. Němci říkají:
Einmal is
keinmal: Jednou je nikdy (jednou se nepočítá, dvakrát jednou si
zasluhuje
zašlapat do země (pro pomstychtivé: ještě v lese a blízko
mraveniště)). Co dělat, když se
snažíme na vztahu pracovat, ale nemáme totéž zdání ze strany druhé? Co
dělat
když ?a když? a když?
"Nelekni se, mám trošku potlučený nohy," přiznala
se Helenka, když jsme se blížili k chatě jejích rodičů. Zatím měla na
nohách
džíny, takže to nebylo vidět, ale už ve čtvrtek mi v mejlu líčila, že
se slušně
vysekala na kole. Rodiče zůstali doma, tak jsme si zamluvili chatu na
víkend jen
pro sebe a já se těšil, že mám Helenku na dva dny jen pro sebe.
Když viděla Helenka můj vyčítavý pohled, jakoby mi
četla
myšlenky, začala se ihned hájit. "Bylo to v noci, jeli jsme na kolech z
celodenního lezení s Vaškem a byla jsem utahaná. Ujela mi šlapka pod
nohou a
vysekala jsem se. To se stane."
Jen jsem si povzdechl a zlehka ji plácnul po
zadku.
"Zvíře, kolikrát jsem ti říkal, ať se u sportu nevyčerpáváš, že lezeš
přeci, abys načerpala duševní síly do školy a ne, aby ses tak
zhuntovala, že se
pak budeš dva dny dávat do kupy. Ještě bys zasloužila přidat na zadek."
"Ty bys mě bil? Když jsem zraněná?" s hranou
obavou a najednou plná nevinnosti a zranitelnosti zapředla jak malá
kočička.
"Řezal bych tě jak žito," odpověděl jsem s vážnou
tváří, "třikrát denně jako prevenci proti
průserům. A v případě vedlejších
účinků konzultujte svého lékaře nebo lékárníka," neodpustil jsem si
suchý
fórek, na který Helča jen nechápavě zvedla obočí, ale přešla ho bez
komentáře.
"No alespoň si tě budu opečovávat a konečně
využijeme
ten Heparoid, co jsme koupili na modřiny, které ti po mých výprascích
ne a ne
naskočit," usmál jsem se, když jsem našel dobrou stranu Helenčinina
pádu.
V kuchyni jsem položil igelitky s potravinami na
stůl a
začal připravovat studenou večeři, mezitím co jsem se v hlavě probíral
sbírkou
hudby, na niž bych měl náladu. "Miláčku pustíš mi tam nějakou
relaxačku?
Dianu Krall?" adresoval jsem svou prosbu Helence, která si zatím v
koupelně umývala ruce. Zanedlouho se z obývacího pokoje linuly klidné
tóny
klavíru a odnášely starosti pracovního týdne mimo naše hnízdečko lásky
a já
jsem dokončoval poslední sendviče.
Helenka přišla do kuchyně a hladově koukala na
sendviče,
zatímco já jsem pohledem hltal ji. "Pojď sem, krasavice," vzal jsem jí
do náruče a na rty vtisknul polibek. "Máš hlad?" odpovědí mi byl
úsměv a souhlasné přikývnutí.
"Tak se ukaž, ať tě ošetřím...budeš v andělských
rukách," přistoupil jsem k Helence, když jsme dojedli a já se vrátil z
kuchyně
zpět do obýváku s Heparoidem připraven na masáž.
Helenka pochopila co se chystá a ochotně spustila
džíny na
zem. "Dobrý co," předstihla mě v komentáři, zatímco se natáčela, aby
se pochlubila se všemi oděrkami a modřinami.
"Bože. Tě budu muset vzít na Aikido, aby ses
naučila
padat. Vypadáš jakoby tě přejela stonožka v kanadách." Mračil jsem se.
Nemám rád, když má Helenka modřiny po
těle...pokrytecky jsem
si řekl: "Vždyť to vypadá jakobych ji bil," než jsem si uvědomil, že
tomu tak s železnou pravidelností je.
"Kdybys to alespoň měla od výprasku," zavrtěl jsem
hlavou a jednotlivé oděrky si prohlížel, jestli nebude třeba
desinfekce.
Helenka příliš důležitosti nikdy desinfekci nepřidávala a pak se hojila
zbytečně dlouho, zatímco já naopak zraněné tělo hýčkám, dokud není zase
stoprocentně v pohodě a připravené k zhuntování.
"Hmmm," zamračil jsem se. "Jak ses při jednom
pádu dokázala takhle potlouct na tolika různých místech?" nechápal jsem
a
cosi mi nesedělo. Už mám svůj díl pádů za sebou, takže jsem se naučil
zrekonstruovat jak pády, úrazy, nárazy a nehody probíhají a jaké stopy
zanechávají, ale to, co mi prezentovala Helenka, mi nevonělo.
"No jak jsem říkala: jeli jsme večer. Jeli jsme s
Vaškem lesní cestou, nebylo vidět. Respektive viděla jsem jenom jeho
zadní
světlo. No a najednou mi uklouzla noha ze šlapky, došlápla jsem na zem,
přepadla na stranu a kolo na mě," vysvětlovala a já si celou scénu
přehrával v hlavě.
"Proč si z kola neseskočila? Pokud by mi ujela
šlapka,
tak mi ujede pod nohou v okamžiku, kdy na ni šlapu, takže je nahoře,
přepadnul
bych na řídítka, ale druhá noha by na šlapce zůstala a to by mi
poskytlo
dostatek odrazové plochy, abych se rukama a jednou nohou odrazil do
strany a
plavmo vlítnul po hlavě mezi keře. Nebyl bych ale tak poškrábaný a
dobitý," přemýšlel jsem nahlas.
"No na zádech jsem měla batoh s lezením a byla
jsem
utahaná," oponovala.
Zas ta samá písnička: kolikrát můžu říkat, ať si
nechává
rezervu ve sportu, v penězích, v životě, ale Helenka nééé, pomyslel
jsem si,
ale nahlas nic neřekl.
Měla modřinu na levém lýtku...tam ji praštila
šlapka, ze
které sklouzla, druhou na pravém stehně zevnitř, od tyče kola, když
spadla na
zem, sedřený levý loket a bok od toho jak brzdila na levém boku, ale
pak ještě
na pravé holeni, pravém koleni a pravé půlce zadku. Něco mi hodně
nesedělo. To
koleno a holeň bych pochopil: když člověk, respektive když Helenka
leze, tak se
odře snadno, ale modřina na zadku? Bez oděrek, pouze modřina? "Je něco
shnilého ve státě dánském," myslel jsem si a ošetřoval Helenčiny
oděrky,
škrábance a modřiny.
"Tady ten zadek..." začal jsem, "ten se mi
nepozdává. To není z toho pádu," podíval jsem se jí do očí, abych
poznal
jestli mi lže, ale odolávala s kamenným obličejem.
"Na tom kole jsi nemohla spadnout tak, aby sis z
toho
odnesla takovou ránu," zkoušel jsem dál, ale Helenka by se za svůj
výraz
nemusela stydět ani na mistrovství světa v pokeru.
"A podle toho, jak to vypadá, tak bych spíš řekl,
že to
je od výprasku a ne od nehod,." nevím, co ji prozradilo, ale když jsem
to
vyslovil, tak jsem si už byl jistý. "No nechci tě nikam tlačit, jestli
mi
budeš chtít říct, kdo ti nasekal, tak mi to řekneš." Stále jsem čekal,
že
konečně promluví, ale ještě sbírala síly.
Chvilku jsme oba mlčeli a poslouchali klidné tóny
klavíru.
"Pokud by se to dělo proti tvé vůli, nebo tě k
tomu
někdo nutil, tak bych to chtěl vědět," řekl jsem nakonec a uzavřel to s
myšlenkou, že pokud mi to nebude chtít říct, tak to z ní nedostanu a
jen se
zbytečně pohádáme.
"Ale prosím tebe. Snad si nemyslíš, že bych si
nechala
nařezat od někoho proti své vůli," promluvila naštvaně, jakoby uražena
myšlenkou, že by jí někdo mohl poroučet.
"Vašek?" zeptal jsem se.
"A kdo asi,"přišla odpověď a já cítil zklamání.
Vždycky jsem se snažil Helence vyhovět, ať už šlo o cokoliv. Neměla
ráda
modřiny, aby nemusela lhát mámě, tak jsem ji vyplácel mírně, aby
modřiny
neměla, chtěla toto, dostala to, chtěla tamto, pokud jsem byl sto jí
vyhovět,
tak jsem vyhověl, a teď se dozvídám, že se nechává vyplácet od Vaška,
kamaráda
na lezení z Ústí, kde přes týden studuje.
Zklamání bylo dvojnásobné, protože spanking jsem
považoval
za intimnější věc než sex, takže mě vlastně podváděla.
Přinutil jsem se poslouchat. "Když jsme jeli tam,
tak
jsem jela stále vzadu, nestíhala a on se vztekal, pak mi vzal jištění,
abych to
nemusela tahat já a odlehčil mi batoh, ale stejně jsem byla pozadu. No
a když
jsme byli pod stěnou, tak jsem uznala, že bych zasloužila a než aby se
na mě
naštvaně díval celý den, tak jsem mu řekla, aby mě vyplatil."
"Ty se mi snad zdáš, v hlavě to máš v pořádku?"
chtělo se mi křičet, ale slyšel jsem se říkat pouze: "A to když od teď
v
životě budeš mít problém a někoho zklameš nebo naštveš, tak na počkání
stáhneš
kalhoty a necháš si nasekat?" ("Z jakého filmu nebo pornopovídky jsi
vypadla, že toto považuješ za normální," chtěl jsem dodat, ale ovládl
jsem
se.)
"Samozřejmě, že bych se od cizího nenechala
vyplatit,
ale Vaška znám dobře a on mě taky. Přišlo mi to jako dobré
řešení," řekla
tónem, který tak dobře znám a který znamená, že logika a rozum se můžou
jít
klouzat, Helenka se rozhodla a ani kdybych se na hlavu postavil, tak ji
nepřesvědčím, že říká nesmysl. Jen ji naštvu, nakřičíme se na sebe a
pak
budu mít
výčitky svědomí, že ji nechápu a já jsem ten bídák.
"Čím to bylo?" položil jsem absurdní otázku,
protože jsem to stále nestrávil.
"Smycí. Vašek ví, že se mi líbí dostávat na zadek,
tak
souhlasil."
"Proč jste nedávali pozor? To sis z toho musela
odnést
modřiny? Vsadím se s tebou, že tě dokážu seřezat jak hada a modřiny mít
nebudeš," pokračoval jsem, jako kdybychom se bavili o tom
nejnormálnějším
tématu na světě, abych schoval své city.
"On to neumí," hájila se Helenka.
"Vašek ne, ale ty jo. Snad už s tím máš dost
zkušeností, abys modřinám dokázala předcházet. Příště ať si vezme
proutek. Ten
pocítíš tak, že to neustojíš na místě, a
přesto
ti nezůstanou stopy," radil
jsem
rozumně, zatímco druhá část mozku křičela: "Příště? Jaké příště? Jsi
magor? To si necháš líbit? Jseš chlap nebo baba?" naštěstí tato druhá
část
byla umlčena hluboko v mé hlavě.
Lehnul jsem si na pohovku, zavřel oči a poslouchal
melodický
hlas Diany Krall a násilím vypnul jakoukoliv duševní činnost. Měl jsem
sto
chutí Vaškovi utrhnout hlavu a Helenku kopnout do zadku a poslat za
ním, a to
nebylo dobré, protože Helenka, důvod mého zklamání, stála jen pár kroků
daleko.
"Péťo, zlobíš se?" Helenka přistoupila a položila
se vedle mě a pohladila mě po tváři.
Cynický hlásek ve mně chtěl říct, že ne, že mám
nesmírnou
radost a od veselosti bych ji na rukách nosil a lepší dárek k
narozeninám jsem
si nemohl přát.Cynický hlásek jsem ale umlčel. Využil jsem adrenalinu,
který mi
nevypuštěný hlásek nahnal do žil a zhluboka vydechl.
"Ne. Nezlobím se. A jsem rád, žes mi to řekla.
Alespoň
vím, že mi věříš, že se s tím vyrovnám a že nám to neuškodí." Co jiného
jsem mohl říct? Už to udělala, zatraceně, tak na co by mi bylo, plakat
nad
rozlitým mlékem? "Boha jeho, děvče, já jsem takový poklad, že bych se
nakopal," pomyslel jsem si.
"Když se něco stane, ale upřímně mi to přiznáš,
tak tě
můžu potrestat a můžu to odpustit. Kdybys mi ale lhala a já bych měl
podezření,
tak by nás to podezření roztrhlo. A nedejbože, kdybych se dozvěděl, žes
mi lhala,
z jiného zdroje, tak to bych se s tebou rozešel...stále říkám, že
upřímnost si
cením především, tak přišel čas to dokázat," pokračoval jsem ve své
myšlence a docela to dávalo smysl.
"A nakonec to není přece, že bys s ním spala, že,"
převrátil jsem to na vtip a usmál se, ale Helenka se jen zakabonila.
Překvapilo
mě, že nevyužila příležitosti trochu atmosféru uvolnit, ale pak mě
napadlo, že
je možná dotčená nařčením, že by mě za zády s Vaškem vlítla do postele.
Zase
jsem zavřel oči a pohladil ji po paži, zádech a zadečku. "Nemůžu se na
ni
zlobit," přesvědčoval jsem sám sebe, "je to naivní, nezkušené kotě a
Vašek toho zneužil, zasloužil by do držky."
"Péťo, já ti musím ještě něco říct," ozvala se
Helenka a já v zlé předtuše nechal oči zavřené, abych tomu nemusel
čelit.
"Hmmm?" vyzval jsem ji k pokračování, ale když nepromluvila, tak jsem
se jí podíval do očí a vyzval ji k pokračování i pohledem.
"Já jsem se s Vaškem i vyspala."
Najednou mi bylo do smíchu, protože jsem si neuměl
představit, že by to myslela vážně, ale Helenka se nesmála, a tak jsem
hrál s
ní.
"Aha,." ne zrovna duchaplná odpověď, já vím.
"Teď?" Sice už lepší, ale přesto to mělo k inteligentní reakci
daleko.
"Ne. Už je to dávno. Ani už nevím, kdy to bylo,."
žehlila rychle Helenka, i když se snažila zbytečně, protože rychlostí
jsem v
tomto okamžiku vskutku neoplýval.
"A to mi říkáš jen tak?" jakoby ze spánku jsem
reagoval a v duchu se divil, kde se ve mně bere tolik klidu.
"No když jsi říkal, že upřímnost je pro tebe nade
vše,." odpověděla, jakoby nic nebylo normálnější.
"Zkus si vzpomenout kdy to bylo, protože upřímnost
pro
mě neznamená, že se přiznáš v momentě, kdy na to přijde řeč,
v momentě,
kdy řeknu, že pokud bych se to dozvěděl příště od Vaška až se setkáme,
tak by
to znamenalo konec.
Upřímnost pro mě znamená, že mi to řekneš v
momentě, kdy
uděláš nějakou chybu a pokud jsi to doteď nepovažovala za tak důležité,
abys mi
to řekla, tak tuto zpověď nemůžu brát jako pokus o vyrovnaný a upřímný
vztah.
Když jsme se tak rozhádali před měsícem a pak jsem
říkal, že
vinu beru na sebe a nechal se vyplatit, tak to bylo před tím, nebo po
tom?"
Pátral jsem po důvodu, po polehčující okolnosti po
něčem, co
by mi nevěru ukázalo jako nesmyslnou maličkost.
"Hmm asi chviličku před," odpověděla zamyšleně.
Byla to doba před Helenčinými narozeninami, kdy
jsem za ní přišel,
abych se s ní rozešel, protože jsme se týden předtím po mejlu dosti
pohádali.
Nechtěl jsem ji nechat samotnou před narozeninami, ani krátce po a za
tu dobu
co jsme byli spolu, připravovali oslavu a těšili se ze vzájemné
blízkosti, jsem
se rozhodl dát jí druhou šanci, přiznal se, že jsem původně přišel s
úmyslem se
rozejít (že by tušení, že mě podvádí?) a nechal se vyplatit za to, že
jsem byl
neupřímný a tahal ji za nos, že se nic neděje, když mé úmysly oddaloval
jen
termín jejích narozenin. Ve světle nově zjištěných událostí se mi zdálo
nepochopitelné, proč chvíle otevřenosti nevyužila a nepřiznala se už
tehdy.
Mlčel jsem a Helenka byla viditelně nesvá. "You call it madness..."
zpívala Diana a já poslouchal.
Cítil jsem se Helenčiným přiznáním převálcovaný,
ale viděl
jsem na ní, že je jí to líto. A pokud to bylo jen jednou a ona se
poučila...
"Spali jste spolu jednou?" ujišťoval jsem se,
protože jsem si uvědomil, že číslo nepadlo.
"Víckrát," podřízla si další větev. Dvakrát,
třikrát, desetkrát? zajímalo mě, ale věděl jsem, že odpověď je důležitá
jen pro
moje ego, ale na situaci nic nezmění. Nešlo o jednorázové ukouznutí,
kterého by
litovala, ale o aféru.
"Proč jsi šla za ním?" zeptal jsem se, abych
získal trochu času a přerušil ticho, které se pokojem táhlo.
"Nám to v posteli neklapalo a já na to měla chuť.
A tys
říkal, že na sex nemáš pomyšlení. A já když to nedostanu, tak jsem
protivná. No
a nechtěla jsem na tebe být protivná, tak jsem si řekla, že se vyspím s
Vaškem
a nebudu to vyžadovat po tobě, když na to nemáš chuť. Dělala jsem to
pro tebe,
pro nás."
Chtělo se mi smát. Měla pravdu, že před operací
jsem byl
utahaný jak šlak a po ní zase kvůli práškům "měl Kašpárek dovolenou a
do
hraní mu moc nebylo", ale na druhou stranu alternativními cestami jsem
se o
její spokojenost staral a s rukama jsem vždycky byl šikovný. A teď jsem
se
dozvěděl, že když nedostala doma, tak si zašla nakoupit ke známým a
udělala to
pro mě...jak ohleduplné od ní.
"A navíc jsem se poučila. Vždycky jsem si myslela,
že
bych se nedokázala vyspat s někým, koho nemám ráda, ale když jsem byla
s
Vaškem, tak jsem myslela na tebe. Byl to jen sex a nebyla tam žádná
láska," pokračovala, když jsem nepromluvil.
Stále jsem mlčel, ale mozek pracoval na plné
obrátky:
"Aha, tak slečna se poučila...doufám, že to za to stálo...obětovat
vztah
za životní lekci. A jak krásně se to poslouchá, že když má problém,
nebo
potřebuje pomoci, tak přijde za mnou a když si chce zařádit v posteli
nebo
potřebuje dostat na zadek, tak navštíví Vaška...chudák Vašek, má ty
nejhorší
povinnosti z celého partnerského soužití a já slíznu smetanu." Ironie a
cynismus - mladší sourozenci agrese a vzteku", tak se to přeci říká,
nebo
ne?
"Mohla jsi mi říct, že potřebuješ, aby na tebe
někdo
skočil a procvičil si kolibříka, a ne dělat mi to za zády. Pokud to
teď, zpětně,
mám pochopit, tak proč jsi neměla tolik důvěry v mou chápavost předtím?
Možná
bych řekl, že tvé potřeby chápu a šla bys za Vaškem s mým požehnáním, a
ne mě
postavit před hotovou věc, kde nemám na výběr než to přijmout jako
fakt."
Pořád jsem ještě ležel a v duchu si pochvaloval,
jak mě
klidná hudba naprosto znemožňuje vybuchnout. Připadal jsem si jak
královská
kobra okouzlená hudbou nějakého fakýra. Reflexy chtěly něco, ale tělo
se stejně
chovalo jinak.
"Já jsem nevěděla, že budeš tak chápavý a že ti to
nebude vadit. Myslela jsem, že to nepochopíš a nechtěla jsem tě zranit
a
ztrati,."
pokračovala.
"Víš co, já se teď půjdu projít," zvednul jsem se
z pohovky a protáhnul se.
"Půjdu s tebou," nabídla se, ale já jen zamítavě
zavrtěl hlavou.
Když jsem se vrátil, zakázal jsem si vyvozovat z
nově
vyslechnutého nějaké závěry...časem se to vstřebá. Přiznala se mi, to
je plus.
Věří mi, že se s tím vyrovnám, takže kdybych ji poslal z domu, tak
zklamu její
důvěru ve mně. Další plus. Rozhodl jsem se prozatím srdce uzavřít a
chovat se
jakoby se nic z toho nestalo. Helenka seděla v obýváku a vypnula
mezitím hudbu.
"Lhala jsi mi," začal jsem a ona neodpověděla.
"Měsíc jsi mě nechala žít v představě, že je
všechno v
pohodě. Já jsem ti totéž, i když v menším udělal taky, takže je to
vlastně
lekce zpět, každopádně pro mě výsledkem byly tři výprasky...tři po sobě
následující dny, pokaždé na holou."
Přikývla.
"Takže teď je na tobě, abys přijala tři výprasky a
protože to bylo před třiceti dny, tak to bude třikrát po třiceti,"
uzavřel
jsem svůj monolog. Helenka byla viditelně přešlá, protože ačkoliv jsem
své
myšlenky nesdílel, asi z mého odtažitého chování vycítila, že jsem
neřekl ani
půlku toho, co ve mě bouřilo. Když jsem se posadil na pohovku a mlčky
ji
pokynul, ať se mi položí přes kolena, tak bez námitek vyhověla.
Vyplatil jsem ji a vyplatil jsem ji tvrdě. Holou
prdelku
měla červenou a mě pálily prsty od toho jak jsem ji vyplácel, ale
nevydala ze
sebe hlásek.
Teprve když jsem skončil a už ji jenom hladil, tak
se na mě
tázavě obrátila: "Myslíš, že to stačí?"
"Zatím jsi ještě nikdy víc nedostala a nechci ti
nadělat modřiny, jinak bych tě býval vyplatil vařečkou," odpověděl
jsem, protože
jsem ji nevyplácel ze vzteku, ale spíš ze snahy, aby měla pocit, že
byla
potrestaná, abychom mohli zapracovat na poničené důvěře. Lehnul
jsem si vedle ní a hladil ji po teplém
zadečku.
"Být či nebýt spolu. Toť otázka," srdce křičelo "být", hormony taky
"být" (ale předtím ještě "bít") a rozum říkal "opusť ji". Rozum je
nejmoudřejší a říká se přeci, že
moudřejší ustoupí.
Hormony zvítězily.
"Kočko, víš co? Z vyplácení mě bolí ruka a
trestaná máš
být ty a ne já, tak co kdybych došel utrhnout proutek venku na zahradu
a ty
tady na mě nahá počkala na opravdový výprask?" promluvily hormony, když
rozum vyklidil pole.
"Dobrá,." souhlasila Helenka kajícně a svlékla si
tričko a podprsenku. "Tady si klekni a já jsem hned zpátky," ukázal
jsem na zem vedle pohovky a kochal se tím pohledem. Kalhoty se
vydouvaly a tak
jsem se raději otočil na patě a vypochodoval ven, než mě prozradí.
Venku už bylo po setmění, rychle jsem utrhnul
krátkou
větvičku a v duchu se omluvil stromu, že likviduju jeho několika
měsíční práci
pro jednu několika minutovou akci a spěchal zpět do domu. Helenka
klečela tam
kde jsem ji zanechal. Zhasnul jsem světlo a zapálil několik svíček.
Mezitím
jsem se pohledem kochal na nehybné postavě uprostřed pokoje, na níž
měsíční
světlo, poskakující plamínky svíček a tancující stíny malovaly mozaiku
touhy.
Přistoupil jsem k Helence a pohladil ji po
vlasech.
"Polož se tělem na pohovku a vystrč zadeček...potřebuješ
vypodložit?...na,
vezmi si polštář pod bříško, ať tě nebolí bedra..." polohoval jsem
Helenku
do výpraskové pozice tak, aby jí byla pohodlná. Bylo mi jasné, že ji
musí
pořádně tlačit kolena, ale toho jsem ji zbavit nehodlal. Má-li to být
trest,
tak ať je tak cítit a navíc, až sejí po prdelce roztancuje proutek,
tak bude
mít jiné starosti.
"Počítej si to, miláčku. Rovnou třicítku,."
popisoval jsem svou představu, zatímco jsem několikrát švihnul
větvičkou
naprázdno do vzduchu, abych si zvyknul na její zahnutý tvar a váhu,
abych si
byl jistý, že dopadne tam, kam mířím a tak silně, jak to já chci.
"Jedna...dva...tři," počítala Helenka s
přestávkami.
V šeru nebylo vidět tak dobře, jak bych si přál,
ale větvička
byla lehká a já mířil jen na prostředek Helenčina zadečku, protože jsem
nechtěl
riskovat bolestivý zásah beder nebo křehké kůže stehen. Bylo na ní
vidět, že to
nese hrdě, ale že na to ode mne není zvyklá. Často líčila, že předchozí
přítel
ji občas zmaloval zadek domodra, ale my jsme se od začátku dohodli, že
modřiny
ne. Tentokrát to ale určitě pálilo jak čert, a když jsem pálící zadeček
pohladil
chladnou rukou, citelně jsem nahmatal vystouplé proužky. Šestadvacítku
si nechala dát dvakrát, protože
myslela, že
napoprvé to necítila dostatečně, ale u třicítky si viditelně oddechla.
Začal
jsem ji hladit po sálajícím zadečku a duševně si zaznamenal, že až se
budu
rozhodovat o druhé šanci, musím jí přičíst velké plus, pokud tímto
prošla,
abych jí odpustil. Rozhodl jsem se, že pokud skutečně tento výprask
podstoupí i
ráno, navíc na bolavou prdelku z večera, tak si tu šanci zaslouží,
tolik pro mě
bylo jasné už teď.
Dovolil jsem jí odlehčit otlačená kolena, která se
teď, když
proutek přestal dopadat, opět dožadovala pozornosti. a položil se vedle
ní,
abych zahnal trošku bolesti, kterou jsem jí doteď způsoboval.
Ráno se repete nekonalo. Helenka zadeček stále
cítila a já
jsem jí o svém rozhodnutí z večera neřekl.
Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.
Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod
no ja si treba nedokazu predstavit jako subinka ze bych se s tim dominantnim partnerem nemilovala... tudiz mi ten clovek musi byt sympaticky po vsech strankach....a musim ho nejakou dobu znat...
Vzhledem k tomu, že se zde veřejně probírá otázka partnerského sexu, snad nebude můj dotaz nepatřičný. A sice: Vy jste se spolu nemilovali? Proč?
Zajímá mě to proto, že tuto otázku považuji za zcela principiální - Jak je to se sexem v D/s vztazích? Moje představa D/s vztahu je taková, že moje partnerka je ZÁROVEŇ moje partnerka i Paní - takže i když je dominantní, samozřejmě se milujeme, neboť sex patří do partnerského vztahu. Ovšem s touto mojí představou koliduje převládající názor, že sex a D/s k sobě nepatří. Už několik dominantních žen mi řeklo, že sex nikdy nemohou mít se svým subíkem, že člověk je buď subík, nebo partner a nedá se to míchat. Že milovat se se subíkem, jakožto s inferiorní bytostí, by bylo pod jejich důstojnost. Kdo mě trochu zná, snadno si představí, jak se asi ve mně při těchto slovech vařila krev. A proto bych rád využil této příležitosti a otevřel tuto otázku tady.
IMHO je to zpusob zvysovani ceny tam, kde nic jineho k nabidnuti neni.
Znam jak to jak ze strany sex-hrani-koitus, tak ze strany hrani-hrani-nic a oba pristupy prohlasuji za srovnatelne obohacujici, byt kazdy svym zpusobem. Je tolik moznosti, jak uspokojit ten jediny skutecny po(v)hlavni organ (ne, ten mezi nohama to fakt neni) u druhu zvaneho homo sapiens sapiens, ze zjednodusovani na polarizaci koitus ano-koitus nikdy je pro mne zcela nepochopitelnym nepochopenim rozmanitosti individui zmineneho zivocisneho druhu a jejich moznych interakci.
Ovšem s touto mojí představou koliduje převládající názor, že sex a D/s k sobě nepatří. Už několik dominantních žen mi řeklo, že sex nikdy nemohou mít se svým subíkem, že člověk je buď subík, nebo partner a nedá se to míchat. - tohle je problem ciste femdomovsky, ostatne ziveny ruznymi podivnymi povidackami o bohynich a submisivnich nymandech. Takze prosim nevztahuj to na maledom, kde nam to s tim sexem zpravidla funguje velice bezproblemove :-)
dostalo se ti už odpovědí od jiných...v našem konkrétním případě to s BDSM nemělo nic společného. Prostě následkem dlouhodobé nemoci a vedlejších účinků léků a stresu jsem na sex(koitus) neměl chuť. Nautika je zdravotně v pořádku a i psychicky se problémy zabývá až když nastanou, takže je stresu odolnější než já, takže jejímu sexuálnímu životu nic nebrání.
Prostě nesoulad v potřebě sexuálního vyžití (mě stačí líbání, mazlení, blízkost...s ejakulací si nic převratného nespojuji). Nevím do jaké míry je takový vztah udržitelný(tzn jak velkou roli hraje libido)
(NEW)NEZNAMY_1298 ( Nautika,nautika@centrum.cz
)[ 16.1.2008 - 22:01 ]Re: Re: Dotaz - a možná úvaha
info profil přátelé auditka chat texty
Včera jsem si, ač už jsem tam na chtěla dávno zapomenout, připomněla jak to s tím V. bylo a co mi chybělo...Byla to právě ta blízkost a mazlení, což jsem u tebe v té době už dlouho neměla...Nebyl to orgasmus, koitální sex, ale pocit že o mě někdo pečuje...(Vzpomeň si na Pai Pai). Cítila jsem se malá a zranitelná, udělal něco při čem jsem měla pocit že bych se mu měla odvděčit a udělat co chce on...Při tom jsem oddělila duši od těla...Ale to už víš.
Jak už jsem tady psala i ti říkala, kdyby nám to klapalo alespoň po citové a mazlící-nekoitální stránce, rezolutně bych ho odmítla, jako tenkrát na Bořni když jsme spolu my dva začínali...
Jinak komentář Asdraela je zcela mimo mísu :-)), protože i kdybych měla subíka, resp. hrála si na to s nějakým klukem, musel by to být takový se kterým se jinak normálně bavím i o jiných věcech než o BDSM, stejně jako u "dominanta"...To jestli s někým spím záleží na tom jestli ho miluju a(nebo) je mi sympatický/fyzicky přitažlivý a si chci s ním užít...A jestli je mimo klasický sex sub, dom nebo vanilka, je mi celkem putna :-))
(NEW)NEZNAMY_2229 ( petr_angel,angelpetr@email.cz
)[ 17.1.2008 - 12:27 ]Re: Re: Re: Dotaz - a možná úvaha
info profil přátelé auditka chat texty
1)ehm dlouho??? v polovine kvetna jsem u vas byl a vse bylo ok, pak jsme se pohadali, a na konci mesice ses s nim poprve vyspala...jestli dva tydny je dlouho tak vazne nevim...
2)nekdo o tebe pecuje...toho jsem schopen, kdyz jsem v poradku a vpohode, kdyz ne, mam narok pozadovat totez (byt opecovany) leč pro mě je přjemnější když jsem nechaný ať se z toho vylížu sám. Je třeba však repsektovat že nejsem schopen v tom stavu ještě někoho opečovávat i kdyby to byla taková maličkost jako psát hezké SMS...prostě mám jiné problémy, tak když nepomáháš s řešením jsi v dané situaci jen na obtíž.
ps vsimas, ze cim vic do toho vrtame, tim vic jeden druheho popichneme? Neshodli jsme se kde byla chyba tehdy, neshodneme se ani dnes...bylo by lepsi nechat to spat.
(NEW)NEZNAMY_2986 ( Nautika,nautika@centrum.cz
)[ 17.1.2008 - 22:21 ]Re: Re: Re: Re: Dotaz - a možná úvaha
info profil přátelé auditka chat texty
Chyba byla na obou stranách, ale opravdu už asi není dobré to pitvat kdy co přesně (ne)bylo, protože si stejně každý pamatuje neco jiného a navíc čím je to déle, tím zkreslenější...Souhlasím že to necháme plavat, s tím že podstata poučení do budoucna spočívá v tom že je třeba mluvit, mluvit, a mluvit o svých pocitech a co komu vadí a nelíbí se, a co by ho/ji naopak potěšilo.
já se na tohle podívám z mužského pohledu. Ajko chlap který má mproblém pak právě v tom mazlení přitulení a nekoitální aktivitě, kdy by měl zdravý muž "něco" a vono "nic", pocítí plně svůj problém třeba s léky navozenou impotencí.
Chtít aby se s tebou muž s takovými problémy mazlil, je jako vzít hluchého Betowena nebo Smetanu na výchobvný koncert a ještě chtít aby s toho měli radost....
(NEW)NEZNAMY_2655 ( Nautika,nautika@centrum.cz
)[ 20.1.2008 - 19:55 ]Re: Re: Re: Re: Re: Dotaz - a možná úvaha
info profil přátelé auditka chat texty
A co když ani to ne? - Co když je člověk nemocný (=Má v háji imunitu kvůli nezbytným práškům, které musí brát už doživotně :-/) a i tohle by pro něj mohlo být rizikové? - Prosímtě Asde, už k tomuhle radši nic nepiš :-P :-)), vždyť jsi úplně mimo.
(NEW)NEZNAMY_2655 ( Nautika,nautika@centrum.cz
)[ 20.1.2008 - 19:58 ]Re: Re: Re: Re: Re: Re: Dotaz - a možná úvaha
info profil přátelé auditka chat texty
A ty ententýpe už taky ne! :-PP (Nee, tvoje komentáře k tomu náhodou sedly, jen mám srágoru z těch nových mentosových žvýkaček s výbornou zelenočajovou chemickou náplní, tak jsem nerudná a rýpající :-)) :-P)
Ale to už víš. Jak už jsem tady psala i ti říkala, kdyby nám to klapalo alespoň po citové a mazlící-nekoitální stránce,
Promiň ale mě to připadá spíše jako. Ten prevít hluchej Betowen neměl vůbec žádný potěšení že ho zvu na koncerty, tak jsem raděj šla nak oncert s někým jiným. Tedy že původním motivme bylo uspokojení TVYCH POTREB slyšet hudbu, a že ohleduplnost k hluchému Bethowenovi v tom nehrála moc roli.
A jak bys mu tedy tu ohleduplnost prokazal...? -Vycházela jsem z toho že "Když jsi spokojená ty, i já jsem spokojený"...Chtěla jsem a chci mu dělat radost, ne před ním dělat otrávený/znuděný/nespokojený ksichty :-P - Ale jak už jsem taky psala, ano, měla jsem hledat jinou cestu než se stáhnout k téhle...Už mne ale nebaví omílat tady stejné věci stále dokola :-P :-(
Ty ne, ale tvoje povídka ano...Resp. "Neútočím na tebe, jen jsem tě kvůli tomu poslal do háje/"ztratil důvěru" apod...Nemají, a právě proto je sem píšu.
Ovšem na druhé straně i hodně subíků tvrdí, že sex, nebo spíše pohlavní styk s dominantní partnerkou je pro ně buď zcela nepředstavitelný, nestojí o něj, případně jsou k němu svolni pouze na příkaz... no toho se asi až tak často nedočkají, protože něco jiného je hra na přinucení a něco jiného fakt chlapa k sexu nutit - to raději fakt nic, nebo jiného...
A často to myslí vážně a partnerku, se kterou by měli mít běžný sex, nejsou schopni, či ochotni vnímat jako svoji paní. Tvrdí, že potřebují cítit jistou nedostupnost.. Nebo mají jakési zábrany...
A nejde o týpky zmasírované osobně nějakou jejich madam.. Setkala jsem se tímto názorem docela častokrát a občas i zblízka...
Jestli se můžu zamíchat - osobně - BDSM "samotné" považuji za mnohem méně příjemné i naplňující než v souvislosti se sexem a partnerstvím.
Co se týče podskupiny dominantních žen a submisivních mužů, vidím tu problém. Ženy (i muži) stále žijí v zajetí jistého archetypu pohlaví, který zjednodušeně pojímá muže coby řídícího a odpovědného a ženu coby ochraňovanou a pomáhající. Navíc, v dnešní situaci, kdy přibývá jednak mužů, kteří chtějí jen vládnout bez odpovědnosti (typ macho), jednak mužů, kteří dovedou "ochraňovat", ale nechtějí "řídit", tyhle potřeby nabývají na síle. Osobně právě v téhle tendenci vidím důvod stoupající popularity ženské submisivity.
Žen, nesdílejících tradiční představy "o světě", je málo. Pro někoho naštěstí, pro jiného naneštěstí. ;)
Hmm.. a s kým tedy?? Můj subík je můj partner, miluji ho - s kým jiným bych, sakra, měla mít sex? Si na to mám pořídit nějakýho cizího chlapa, nebo co?
(NEW)NEZNAMY_1526 ( petr(angel),angelpetr@email.cz
)[ 19.2.2008 - 19:39 ]Re: Re: Re: Dotaz - a možná úvaha
info profil přátelé auditka chat texty
jinak souhlasim s Domem(Domusem...by me zajimalo jak to sklonuje aby to nevyznelo jak obydli:-)): deláš(si) ostudu, což však jako komentář ode mne pro tebe jistě není překvapením, a tak tvůj ulet považuju za projev špatné nálady a tímto komentářem, než že bych opravoval/vychovával tebe, spíše ostatním umožňuju nezařadit si tě tak, jak bych si tě zařadil já, kdybych tě neznal, po takovéto reakci. ps a Foxku prosim o opravu carek nebo laskyplne přivření oka nad chybami:-)
(NEW)NEZNAMY_1945 ( Nautika,nautika@centrum.cz
)[ 19.2.2008 - 21:37 ]Re: Re: Re: Re: Dotaz - a možná úvaha
info profil přátelé auditka chat texty
Ad Domus: To je úplně fu(c)k, třeba Barák...:-P - Stejně jako je mi fuk jak si mě tady z lidí co ani neznám kdo zařadí...Dneska si přece říkal, že mi to má být jedno, jak mě kdo bere, ne? :-) :-P
ještě k tomu štěstí a spokojenosti: všimni si, že vlastní pocit štěstí a spokojenosti v mém podání není cílem, ale jen prostředkem, který ti umožní dosáhnout cíle: štěstí a spokojenosti lidí kolem tebe(neříkám všech, to je nadlidský úkol, ale určitě těch na nichž ti záleží).
takže 1)chovat se slušně 2)byt spokojená 3)ostatní jsou spokojení...zatím musíš zapracovat na prvním stadiu (ale jak jsem říkal, myslím, že spíše povykuješ abys na sebe upoutala pozornost, než že by ses s tím, co jsem psal nestotožnovala)
(NEW)NEZNAMY_3237 ( petr(angel),angelpetr@email.cz
)[ 20.2.2008 - 19:31 ]Re: Re: Re: Re: Re: Re: Dotaz - a možná úvaha
info profil přátelé auditka chat texty
mno když jsem si to tak po sobe přečetl, tak to skutečně vyznivá, jakobych nautice vyčítal nějakou osobnostni charakterovou vadu...nebylo to zamýšleno, mělo se to týkat této konkrétní situace, takže díky teriérovi za zásah/upozornění
máš být štastná a spokojená, protože jen tak jsi schopná a ochotná štěstí a spokojenost dopřát i těm ostatním. pokud tě to jak si myslíš, že tě vnímají ostatní štve, deprimuje nebo prostě nečiní šťastnou, tak samozřejmě první krok je udělat vše pro to, abys s klidným svědomím mohla říct, že nemají důvod vnímat tě špatně, protože se chováš dobře a druhý krok je pak akceptovat, že s tím jak tě vnímají ostatní nic neuděláš (krom toho cos udělala v prvním kroce) a tak je zbytečné se s tím trápit.
Přirovnám-li to k počasí, tak netvrdím, že si do deště a plískanice máš vzít bílé šaty, a nic si z toho nedělat, že budeš vypadat jak čuně, říkám, abys udělala vše proto, aby ses přizpůsobila, ale pak už se smířila s tím, že víc to nejde a přijala ten zbytek co je mimo dosah tvých sil. Takže se oblečeš do tmavého a nepromokavého, vezmeš si náhradní oblečení, aby ti nebylo zima a nebudeš se rozčilovat a trápit, že prší, protože to stejně nezměníš.
zpátky k chování: nemyslím, že je vhodné chovat se jak čuně a pak ostentativně dávat najevo, že je ti názor ostatních ukradený (je rozdíl v anarchii a demokracii), na druhou stranu rovněž myslím, že není vhodné čerpat pocit vlastní hodnoty z toho jak tě vnímají ostatní resp. jak si ty myslíš, že tě ostatní vnímají.
Začínám mít pocit, že Vaše debata se přesouvá do osobnější roviny. Možná to bude někoho zajímat, ale já zastávám názor, že tato debata má být soukromá. Ostatně vršek by si neměl před obecenstvem dokazovat v čem všem má a měl pravdu, protože ve skutečnosti to mohlo být úplně jinak, pravda mohla být někde uprostřed a může to vše vypadat jako klišé.
(NEW)NEZNAMY_5329 ( Nautika,nautika@centrum.cz
)[ 22.2.2008 - 00:16 ]Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Dotaz - a možná úvaha
info profil přátelé auditka chat texty
Prosímtě Teriére, před pár dny jsem tu napsala že u nás žádný "vršek" a "spodek" není...:-() - Nechtěj abych řekla že ten pes ze tvé ikony je chytřejší než ty...Jinak máš pravdu, však už jsem pak pokračovala v poště.
Možná psala, možná ne ..... nehltám čekajíc každý další řádek, neanalyzuji ho a nepíšu si poznámky, vycházím z toho jak se kdo projevuje, co má třeba napsáno v profilu a jak se chová. Takže ten pes na ikoně opravdu je kolikrát chytřejší.
celkem souhlas, jen me překvapuje, že námitku o soukromé debatě slyším tak zřídka...docela jsem si zvyknul,že prakticky jakákoliv výměna názorů mezi mnou a nautikou dříve nebo později skončí v osobní rovině, která s původním komentářem nemá tolik společného.
ad pravda před obecenstvem, opět souhlas, stírat nekoho před svědky není produktivní. Na druhou stranu v našem případě to nebyla žádná převratná myšlenka, nautika mě jen škádlí a já se snadno nechám vyprovokovat a pouštím rozumy...není to jen pro toho komu to adresuju, ale i pro sebe samého, abych si zformuloval svou víru a názory, případně konfrontoval s argumenty ostatních diskutujících.
na závěr vysvětlení: nelíbí se mi konfliktní komentáře (obzvlášť nejsou-li vyprovokované) u některých diskutujících je výtka házenim hrachu na zeď, u nautiky tento dojem zatim nemám proto jsem reagoval.
Tak mě ke ztrátě důvěry napadá otázka: je možné požadovat zapomenutí?
Asi dovedu prominout, možná dovedu odpustit, ale zapomenout? Smazat co se stalo? Je vůbec v lidských silách něco takového?
Můžu být opět naivně důveřivý k člověku v němž jsem se zklamal? Nebo ve mě vzpomínka zůstane napořád a i kdybych mu odpustil, tak už mu nebudu věřit, neotevřu mu srdce aby opět mě mohl ranit?
hmmmmm nevím nevím Hodně přátelství se rozpadlo i když dokázali oba pochopit co druhého k jeho chování vedlo, dokázali snad i odpustit, ale nedokázali zapomenout...hmmmm
Ahoj Péťo :) Tvoje články se čtou samy, píšeš moc hezky, díky za ně :) Ke ztrátě důvěry - podvedl mě partner, rok jsem to neřešila, myslela jsem si, že jsem mu odpustila. Ale když se po roce začal víc bavit s jednou svou kámoškou, už to nešlo...i když mi tvrdil, že o nic nejde, žárlivost byla silnější. Už jsem mu nedokázala bezmezně věřit a než abychom si oba kazili náš vzájemný vztah, raději jsme se rozešli. Dneska jsme dobří kamarádi. Zapomenout nejde, když tě partner podvede, bolí to. A bolest si pamatuješ vždycky...
Rekla bych, ze s neverou to mas spis hodne pododobne jak ja, ja to jen neumim tak dobre popsat :oD Napada me k tomu 1000 veci, ktery spolu souvisi a presto zdanlive nesouvisi a dalsich 1000 veci ziskanych zkusenostma a zazitkama, takze ne vsechno, co bych napsala by bylo pochopitelny bez toho, aniz bych tu vypsala svuj denicek :oD Tudiz chapu, pokud si nekdo moje prispevky vylozi jinak, nez je myslim. Pripadne nejasnosti vysvetlim a vyvratim zcestne domnenky :o)
Ahoj Lucko, sice tvoje řádky nejsou určeny mně, ale přesto se zeptám - Proč myslíš že se vyspal s jinou? - Klapal vám jinak vztah do té doby? - Byl v sexu s tebou spokojený, nebo hledal něco jiného co tys mu nemohla (anebo nechtěla) poskytnout? - Je od povahy proutník, zamiloval se do té jiné (To asi ne, když tvrdil že "o nic nejde"), nebo si chtěl jen nezávazně užít a získat nové zkušenosti? (To nejspíš.) - Nechal se k tomu "strhnout" např. v opilosti, nebo to sám inicioval...? - Příčin může mnoho a každou variantu je třeba hodnotit individuálně a jinak...Není dobré někoho šmahem odsoudit a rozejít se s ním jen proto že krátce podvedl (Viz. komentář Metalskiho, ty píšeš že´s mu odpustila, a rozešla ses s ním až když se začal víc věnovat jiné. Ano bolí to, ale je dobré si o tom promluvit a pokusit se neutápět se v pocitech zrady, bolesti, vzteku, lítosti...Je to ale těžké a lepší je samozřejmě nevěrám předcházet a povídat předtím. (Mně by ale nenapadlo že by o tom partner chtěl vědět předem, naopak jsem (špatně) myslela že by o tom (jako asi většina lidí) vědět nechtěl a zranilo by ho už kdybych se ptala...Ale to už není o tobě ani obecně.
Abych teda este odpovedela na tvoje otazky :o), vztah nam klapal a nikoho jsem smahem neodsoudila :oD To fakt nedelam... A pripada mi dost zvlastni rict partnerovi: "Hele, dneska se jdu vyspat s Pepou (Frantou, Karlem, necht si kazdy dosadi sam, co uzna za vhodne), tak na me necekej." Musela bych byt asi leda ozrala, abych se vyspala s nekym jinym. A nejspis bych si to pak dost vycitala. Zalezi na situaci a na tom, v jake fazi zrovna vztah je, pokud upada, je to omluvitelny (za predpokladu, ze ten nespokojeny to tomu spokojenemu rekl, a ten spokojeny byl dal spokojeny a neminil na stavu nic menit ;o)(doufam, ze je to aspon trochu pochopitelny). A potom je ta nevera jen uspisenim konce nebo vysvobozenim. No a z druhe strany, kdyby mi partner rekl, ze se hodla vyspat s nakou slecnou, protoze se mnou ho to nebavi, a jestli mu to teda dovolim, asi bych si myslela, ze spadl z visne. Vzhledem k tomu, ze s partnerem mluvim porad a o vsem, pevne doufam, ze ani jedna z techto situaci nenastane :o)
:o) Duvodem k rozchodu nebyla ona nevera, pricin bylo vc, ale prave ta neduvera k tomu prispela. Kdybych se s nim chtela rozejit, protoze me podvedl, udelala bych to nejspis hned potom, co jsem se to dozvedela. To by pak asi byla reakce ze vzteku, litosti a tak podobne, jak pises. Ale my jsme se rozesli tak nejak "kamaradsky", prave proto, ze tech pricin bylo vic a chteli jsme zustat pratele. Je to uz davno, ted bych mozna reagovala jinak, postupem casu ziskava clovek jiny nazor na ruzne situace a na zivot obecne :o) Ale moje puvodni reakce byla na otazku, jestli se da na partnerovu neveru zapomenout a odpoved porad zni, ze neda. Protoze v momente, kdy se zacne chovat podobne, jako se choval v dobe, kdy podvedl, zacnes pochybovat. Tomu se neubranis. Nebo aspon ja asi ne..Takze: Odpoustit ano, zapomenout ne. :o)
ad když se chová podobně, začneš pochybovat:
mno já nevím, myslím, že je to o důvěře v toho člověka...každý se vyvíjí každý dělá hlouposti a když mi na někom záleží, tak hořké plody jeho hlouposti konzumuju s ním (ne místo něho nejsem hlupák...tzn když vidím lítost, dokážu odpoustit a mávnout nad tím rukou s přáním aby se to neopakovalo, když se to stane znovu, ale v jiné situaci, tak se zlobím(případně pistácii trestám), ale opět umím odpustit, potřetí už ztrácím naději a člověka si zařadím jako nepoučitelného...buď se poučit nechce, nebo na to prostě nemá...tak či tak v pudu sebezáchovy od takového člověka utíkám(můžu-li, není-li rodina ap))
ideální je, když já dělám stejné množství (jiných) hloupostí a ona zase stojí při mě navzdory těm mým přešlapům.(lidi by se měli ve vztazich tahat nahoru oba ne jen jeden toho druheho...od toho mame rodice, aby nas tahali z prusvihu:-D)
a sice tvoje rekace není určena mě, ale taky se sem vetřu a vyjádřím se na sklo:-)
U nás to probíhalo podobně jak psala Lucka(taky po roce jsme přešli na kamaradsky vztah), ale spíše než žárlivost se ve vztahu (resp jak jsem to cítil já) objevila opatrnost, ta blízkost (?naivita?) co tam byla předtím nějak zmizela. sám pro sebe jsem si to uzavřel tak, že lidi jsou různí a tak i na nevěru a na vztah hledí různě. Pro někoho je nevěra "prohřešek proti dobrým mravům", ale akceptovatelný v určitých situacích, pro někoho (pro mě) je důvěra a blízkost ve vztahu tím nejcennějším a tak čekám, že jakýkoliv problém co může partnerka mít i kdyby to bylo jen poblouznění kamarádem/kolegou řeší nejprve se mnou. Mám své chyby a tak jsem tolerantní k chybám jiných, ale když mám veřit, potřebuju, aby i mě bylo věřeno. Když vidím (nebo si myslím) že přítelkyně jde pro blízkost, řešení problémů nebo sdílení příjemných zážitků jinam, tak začnu mít dojem, že není tou pravou partnerkou pro mě.
Od ideální partnerky čekám, že bude spokojená, když jsem spokojený já (tak to mám já), takže ona bude zaměřená na mě a já zas na ni. Když je jeden nespokojený, jsou oba nespokojení a snaží se to řešit. Proto když partnerka je nespokojená (proč jinak by byla nevěrná), ale neřeší to se mnou, ale sama za sebe, tak vidím, že to uvnitř v sobě nemá tak jak to mám já a stará se předně o sebe a pak teprve o mě...v takovém partnerství bych se časem vyčerpal, protože partnerka by byla spokoejná(o to bychom se starali oba), ale když bych byl nespokojený já, tak bych na to (řešení problémů, stresů, nebo příčin nespokojenosti) zůstal sám.(možná to zas napíšu do povídky až najdu chvilku času:-))
Já se nestačím divit...Po roce jsme přešli na kamarádský vztah?? - Já teda myslela že až teď posledního čtvrt roku...A kromě toho, co to bylo za kamarádství když jsi vůbec neodpovídal ani na milé zprávy a úplně mě ignoroval a nechtěl se vidět?? (Ostatně stejně jako i předtím když jsme spolu ještě chodili a nekomunikoval jsi?? - Co a JAK jsem s tebou měla probírat??! - VŽDYCKY mi záleželo na tvé spokojenosti stejně/VÍC než na mé...Vencou jsem se nikdy nepoblouznila, byl to JEN pitomej sex, o který ty jsi nestál!!! (OK, měla jsem se s tebou o tom bavit předtím, ale nenapadlo mě že bys o tom CHTĚL mluvit, neměla jsem z tvého chování ke mně dojem že ti na tom VŮBEC záleží...Fuj to jsem se rozčílila!!! (Buší mě srdce a mám žluč až v krku :-PP)
to je mi líto...nechtěl jsem tě rozčílit(urazit, ukazat ve špatném světle nebo jak to citíš). ten příspěvek byl čistě sobecky jen a pouze o mě...jak jsem se citil, když jsem byl konfrontovaný se skutečností, že je to mezi námi tak daleko, že pro spanking/sex jdeš jinam. Spíše než žárlivost, vztek, zášť ap. jsem cítil smutek a ztrátu důvěry, blízkosti, naivity, představy že mi rozumíš proč dělám co dělám a tak, představy, že mě přijímáš takového jaký skutečně jsem a ne takového jaký se ukazuju když nosím masku před lidmi. Obdivovalas mě akceptovalas mě aniž bych se musel na něco hrát což bylo v mém životě poprvé (láska ne za zásluhy, ale tak nějak zadarmo) to mi učarovalo a moc mě to nabíjelo. Když jsem se dozvěděl o nevěře, zamrzelo mě to, žes neřekla, že jsi nespokojená, že máš potřebu sexu(nejen mazlení), že máš dojem, že se oddalujeme.
Teď mě snad znáš dost dobře na to, abys věděla, že se vždy ponořím do toho co právě dělám a všichni ostatní jsou pro mě mrtví, takže když neodpovídám není to že by mi nezáleželo, ale že prostě myslím na jiné věci.
(NEW)NEZNAMY_8793 ( Nautika,nautika@centrum.cz
)[ 16.1.2008 - 00:36 ]Ještě něco k tý nevěře
info profil přátelé auditka chat texty
Udělala jsem to z přesvědčení že to takhle bude dobré pro nás pro oba, v tu chvíli kdy se to dělo jsem měla pocit že by ti to bylo jedno/Byl bys za to i rád že ode mě máš klid (viz. ta povídka). Vzpomněla jsem si že cca měsíc před tím jsme jely s mamkou a Vaškem do Prahy, tys o tom věděl že sem pojedeme a celý den ses vůbec neozval...Venca spal tehdy u nás a k ničemu mezi námi nedošlo, přestože jsem byla zklamaná tebou...Byl to dlouhodobý problém, který už jsem teď chtěla hodit za hlavu jako špatnou minulost...(Ze strany mě i tebe), vyříkat si to spolu, poučit se z toho co bylo špatně, ale brát to jako prubířský kámen pevnosti našeho vztahu a nedělat z toho víc než to bylo, a prostě konecšmitec...Píšeš jak jsem tě milovala a obdivovala před tou nevěrou..Tak tomu bylo i znovu dlouho po ní, i teď nedávno...Když nade mnou ale lámeš hůl kvůli krátkému uklouznutí které bylo myšleno dobře (Vím že to zní hloupě a neuvěřitelně, ale bylo tomu tak), ztrácíš tím "cenu" a "hodnotu" (Nemám tyhle slova v kontextu s člověkem ráda, proto ty uvozovky, nevím teď jak to vyjádřit jinak a nemám čas o tom přemýšlet) ty pro mě...Po mně chceš/chtěl jsi pochopení pro své chování a braní takového jaký jsi i s chybami, ale mě za ně odháníš pryč ("třikrát a dost")...
jo a připouštím i tvrdohlavost, že situace ve které k nevěře došlo byla přiživená i mou tvrdohlavostí(či egoismem a touhou mít pravdu za každou cenu)...říkal jsem věci, které jsem tak nemyslel a říkal jsem je účelově abych dosáhl nějakého výsledku, aniž bych popřemýšlel nad tím, k čemu muselo dojít. jednal jsem ve vzteku a pohlcen situací...neovládl jsem se takže svou chybu přiznávám, jen ten následek byl příliš trpký/průlomovy:-((zas alespoň se lépe zapamatuje do života)
Navíc ještě, ty přece své problémy chceš odjakživa řešit sám...Nikdy jsi mě u sebe nechtěl když jsi je měl...Stála jsem při tobě kdykoli bylo potřeba, místo na poslední slanění jsem jela za tebou do Prahy, když jsi byl nemocný...A "odměnou" mi byl první rozchod :-( - A pak další a další...
A ty rozchody (Vždy/Všechny ze tvé strany) byly minimálně 3 a DÁVNO PŘED tou nevěrou...Ale to už je fuk, resp. nechtěla jsem to už řešit a chtěla abychom si všechno odpustili + zkusili zapomenout a šli dál nanovo s čistým štítem.
opět souhlasím, ale důvody jsem ti už řekl a nebyly sobecké (snad až na ten strach)...nechtěl jsem se vyvléct ze zodpovědnosti ani tehdy ani teď...ano chtěl jsem se rozejít, ano nevěřil jsem, že to ustojíš, podcenil jsem tě, ale nikdy jsem ti nechtěl ublížit(ani vědomě ani z nedbalosti).
asi to mnohym, kteri nebyli u toho, nic nerekne, protoze se v deji ztrati...tak snad jen shrnuti: stejne zazitky si ruzni lide vykladaji ruzne a ne o vsem (resp o citech a zraneni) lze mluvit face to face.
Beru to jako zivotni lekci, ze nektere informace potrebuji cas na to, aby se vstrebaly a radeji volit nejistotu a trpelive cekat na vyjadreni druheho(zraneneho), nez si vynutit reakci okamzite, bez ohledu na situaci...mno ucime se cely zivot...Pt
Mňo, celé to působí dost smutně, lépe se takovým situacím zcela vyhnout... mnozí se mnou nebudou souhlasit, ale veřím tomu, co řekl Jung, tzn. že aby vztah mohl opravdu dlouho vydržet, musí v něm být nevěra nějakým způsobem *možná*.
Dohodnout se na 1-2 partnerem "autorizovaných kamarádech", kamarádkách atd. o nichž má dobré přesvědčení, a všichni ví, na čem jsou. Jasně, že to není pro každého. Ale zatím moje zkušenost pořád potvrzuje, že vymýcení nevěry a podvádění (kvůli sexu, dobrodružství, výprasku...přijemným věcem) je možné jenom úplným přehodnocením pojmu věrnost a monogamie.
Co je špatného na tom mít choutky? Mám se bičovat za to, že se mi líbí i jiní, pak okázala "mravně upadnout", podvést ho a rochnit se v pocitu viny? Mám pocit, že spousta lidí se z toho (boj o věrnost s pokušením) nechce vymanit čistě proto, že by najednou za svoje jednání museli převzít zodpovědnost a nemůžou žít bez duševního sebetrýznění, nebo co.
Mě ale neposlouchejte, já jsem zcela zavrhla vnucovanou katolickou výchovu s celým tím konceptem pokušení a hříchu a jsem celkově morálně vadná:)
Je to o tom, že k tomu, že si nedokážeš představit jednoho partnera a věrnost jsi ještě nedospěla a máš prostě ještě roupy. Byly doby, kdy jsem si taky nedokázal představit jednu partnerku, nicméně teď mně stačí. Není to o žádném morálním přesvědčení, ale o tom, že to tak chceš. Chceš to, protože máš opravdu někoho ráda. Já bych si vykládal citové vyznání od partnerky, která by šoustala ještě s dalšíma dvouma jako výsměch, rozhodně ne jako fakt.
Jo mně se líbí hodně holek, ale prostě jsem si vědom toho, že i kdybych s nima něco měl, nestihnu je všechny ani do konce života.
Ahoj Metalski:) Myslím, že to, co říkala Darkness, nebylo úplně tak o stíhání všech holek (kluků), ale o tom, že než si být nevěrný a užírat se a mít výčitky, tak si s partnerem nalít čistého vína a říct si, co by se s tím dalo - a nedalo - dělat. To, o čem mluvíš Ty, je podle mého názoru situace, kdy se věci dějí mimo Tebe. Taky ovšem existuje jiné schéma, kdy člověk má režii ve svých vlastních rukou. Situaci první bych nebrala. Situaci druhou? Za určitých a jasných podmínek, se kterými obě strany souhlasí (to podtrhuju), tu ano. Tohle samozřejmě není možné v každém vztahu, to je mi jasné.
ad obe strany souhlasi:
ve vztahu je dosti problem, ze zamilovanost kolisa a to u kazdeho z obou partneru. Tak se jednou muze stat, ze je zamilovanejsi ten jeden, podruhe zas ten druhy, ze potrebuji spolecnost toho druheho, nebo naopak volnost v nestejnou dobu.
Pak se muze stat, ze podminka "obe strany souhlasi" je splnena jen kvuli lasce, kterou jeden z partneru citi...tzn rekne, ze nevadi (a v danou chvili skutecne nevadi), ale casem ma chut zmenit nazor a pak samozrejme ten druhy nechape, co vedlo ke zmene nazoru a jestli puvodni tvrzeni bylo pravdive nebo neuprimne.
Dalsi prusvih je, ze casto rekneme: ano mas moznost volby, s podtextem "a doufam, ze se rozhodnes jak se rozhodnut mas" a jindy je to skutecne jedno...grrr kdo se ma v tom pak vyznat:-)
No, a to je právě o té komunikaci. Říkat věci napůl se nevyplácí. Co se naopak vyplácí (alespoň tedy mně ve vztahu, ve kterém žiji) mluvit místo deseti minut třeba hodinu a věci si upřímně vyříkávat. Když je vztah dobrý (= dát a brát je zhruba v rovnováze), pak mívají oba zájem toho druhého slyšet. To neznamená, že udělám vše, co by si partner přál a naopak, ale to, že se naše přání a potřeby budeme snažit ladit, v něčem vyhovím já jemu, v něčem on mně. Vždy budou nějaké věci, ve kterých se ti dva nepotkají, ale to samo o sobě není příčinou tragédie. Když vztah funguje, člověk se v něm cítí dobře a nemívá potřebu bourat, jen proto, že potřeby/přání nejsou naplněny dokonale. Takový člověk by byl bloud - a ano, vlastně jsou i takoví, kteří budou snad celý život hledat ten dokonalý vztah, ale to jsou bohužel fantasti. Pokud vím, že partnerovi na mě záleží, že mi naslouchá a že se snaží, aby nám spolu bylo fajn, umím to ocenit. A obráceně.
A když se stane, že jeden z parnerů na něco, co už se řešilo, změní názor? To je celkem normální, myslím, člověk přece není stále stejný. Nezbývá než to znovu probrat a pokusit se najít řešení. Prostě vztah je svým způsobem práce a pohoda není náhoda:-).
Blue:
s tebou se mi tak snadno souhlasi:-)(resp. je prakticky nemozne s tebou v dlouhodobem pohledu nesouhlasit(v dulezitych vecech samozrejme)...libi se mi tvuj styl komunikace:-))
Jasně, pak jsem vždy pro čisté víno. Chodit kolem sebe a hrát si na žhavou lásku a do postele chodit s nikým jiným, v tom bych žít nikdy nemohl. Pokud mé partnerce na mně něco vadí, očekávám, že mi to řekne a buď to půjde napravit a nebo ne. V opačném případě se s tím bude buď muset smířit a nebo zvolit jiného partnera. Radši budu bez partnerky, než s partnerkou, která je mně nevěrná, ať už bez mého vědomí a nebo s mým vědomím. Ta druhá varianta mně přijde ještě horší, to už bych si připadal jako totální trotl. Vždyť ženských je dost, víc než chlapů, takže je z čeho vybírat.
Myslím, že nejsi vadná, Darkness... co člověk to názor:-)(a více-méně s tím, co říkáš souhlasím). Ti dva v povídce měli problém v komunikaci (furt to samé, že) - možná, že kdyby spolu předtím, než se to stalo, probrali, že je takový a makový problém, mohli se společně dohodnout na jeho řešení - kterých je myslím více než jedno - čímž, by ze situace oba vyšli jako vítězové. Lidi spolu prostě nemluví a bez toho to nejde. Problémy pak rostou, místo toho, aby se řešily a stávají se konzervou... Většinou zbytečně.
ad komunikace:
hypoteticka situace: par je na nejake akci, ktera pro jednoho mnoho znamena, druhy je tam spise jen jako doprovod pro prvniho. V urcitem okamziku chce jit domu. Co bys udelala ty?
1)rict: chci jit domu
2)rict: chci abychom sli domu
3)zustat a nerict nic
(vsechny moznosti maji nejake dohry, rekace protejsku a nasledky)
Prusvih s komunikaci je ne v tom, co je receno, ale co receno neni a co je domysleno...pokud je duvera a otevrenost absolutni, tak vim, ze to co bylo receno je dulezite a vse dulezite bylo receno. Pokud ale tato duvera neni(nebo neni vzajemna), tak si domyslim, co nebylo receno, co je mezi radky receneho, co si domysli protejsek a co protejsek vycte mezi radky receneho
Ufff doufam, ze jen ja jsem takovy analytik, jinak nas(lidstvo) uprimne lituju a predpovidam naprostou izolaci a osamneni v neuprimnosti a lzi
A jen tak mimochodem...- mám právě z Tebe dojem, že dost postřehů si necháváš pro sebe- a i pocitů a příliš ochotně se nedělíš... to jako sám od sebe bez "tahání informací" Asi máš jiný nastavení než já...... :-)
To jsou ti chlapi! ;-)) No, ale vážně- s většinou mám podobné zkušenosti.. hm, i když mě napadá, že z ženskejch to tak netahám... asi důsledek z dětství, kdy jsem se furt snažila z táty vytáhnout nějaký informace o něm.....
zaelzi na tom, jestli vlastni pocity beres jako balast nebo jako obohaceni.
pokud je jako muz budu brat jako obohaceni, pak je lidem, ktere mam rad sdelim.
pokud je budu brat jako balast, tak je sdelim lidem na netu, ktere neznam a mohou se svobodne rozhodnout mi neodpovedet, nebo na sebe tento balast vezmou a odpovedi:-)
mozna to maji holky casteji tak(narozdil od kluku), ze city berou jako obohaceni a chteji je sdilet...davaji je jako dar jen tem nejblizsim.
Hmm... pravděpodobně bych udělala toto: resp. takto to děláváme doma: ne vždy se nám oběma do něčeho chce - osvědčilo se nám jeden druhého za každou cenu nepřemlouvat a netahat s sebou - pokud je to opravdu tak, že ten druhý nemá chuť jít. Pokud se svobodně rozhodne, že půjde, pak je ale tak nějak fér, aby nekazil tomu prvnímu náladu. A když chce opravdu jít domů? Tak proč ne, dojet se dá i taxíkem (ten druhý v pořadí).
sympaticky to mate zarizeno..takove: "No hard feelings?"(V pohode?) "No hard feelings!"(Jasne!)...takhle to mam ja s kamarady-kluky, ale u tech holek se mi toto zatim zda byt jen snem, tak rad slysim, ze je to realne(resp u kluka se mi nikdy nestalo, ze by najednou z niceho nic prisla reeakce, ze jsem zranil jeho city, zatimco u holky se mi to stalo nejednou, tak bych rad zjistil, jake situace jsou (v tomto)potencialne nebezpecne a na cem zavisi, jestli se divka chova logicky nebo ehm "pocitove")
Myslím, Péťo, že tohle trochu (dost?:) ) souvisí i s věkem (časem jsem se -i já- zklidnila a přestala prožívat každý prd (s prominutím:) ); člověk (ufon) dojde k tomu, že ne vše za to stojí a začne více rozlišovat;) ), ale co víc - jsme různě sebestřední - sebestřednější jedinec bude pravděpodobně cokoli, co se kolem něj děje, vztahovat ve větší míře vůči sobě a naopak. Toť můj názor.
Neptal se ssiv emě, ale odpovím ti. Pokud je to možné (tj, nejsem třeba závsilá na dopravě od toho druhého), tak řeknu - hele, já bych šla domů. Půjdeš taky, nebo tu ještě zůstaneš? A když chce zůstat, jdu domů sama...
:-) vidis a ja toto beru jako logickou reakci, zatimco u zeny ocekavam(ani kdybyste me rozkrajeli tak netusim proc) ublizenou reakci, ze ji nemam rad, pokud tam s ni nevydrzim, ze mi na ni nezalezi, kdyz se nestaram, jak se dostane domu a ze se na ni zlobim, kdyz mam radeji svuj vlastni program a ji se nevenuju(rozmej neni stredem meho sveta)...ehm asi je nekde chyba(v mem usudku, ktery o ni(zenach obecne) mam)
:-)) Ty mě rozesmáváš..... No, ne že bych z toho byla pokaždý nadšená, když "jsme někde spolu" a rozhodne se odejít dřív..., ale když nechce zůstat, tak nechce a nechám ho jít samotnýho... A pak je to často hodně zajímavý i bez něj.. :-))) A mrzí mě že odchází, popř. odešel hlavně proto, že přichází o krásný zážitky, co nejdou moc zprostředkovat...
Vidíš to, takový předsudky vůči ženám a jejich jednání.. ;-)
A když se nezachová podle tohoto tvého očekávání (tj. když nedojde k té ublíženéé teakci), jak se citíš? Rozhodí tě to, překvapí, poteší, rozzlobí?
PS: Kdybych souhlasila, že půjdu s partnerem na akci, ktrá mě neláká a jeho ano, asi bych čekal, že po dobu, kdy tam budu, se mi bude věnovat - jinak jsem tam nemusela chdit...
Listicko ty mas politicke geny....casto kdyz se te na neco zeptam, tak zacnes klast otazky, udelas si jasno v situaci(snad), ale pak to pro tebe prestane byt zajimave, nebo poradis tak, ze to bez tlumocnika nepochopim.
ale abych odpovedel: kdyz se zachova neocekavane, tak bud: si to neuvedomim a spokojene koexistuju dal(jako kdybych byl na akci s klukem), nebo: me to prijemne prekvapi, ale zaroven vlozi ocekavani v podobnou reakci i priste(a o to vic pak budu rozhozen toutéž osobou, kdyz se najednou zachova jinak).
ad PS: tak v tomhle to mam uplne jinak: kdyz jdu na akci a beru s sebou nekoho, kdo je v oblasti novackem, odpovidam na dotazy k tematu a tesi me zajem, ale nenecham si kazit prozitek z akce dotazy mimo tema, resp odpovidam s nevoli
Pokud ja jsem tim novackem, pak bud se pokousim proniknout a klast zajimave dotazy, nebo mlcim a uzivam si blizkosti druheho, nebo se otocim a jdu jinam(bez negativnich pocitu...proste jen jsem to zkusil, neoslovilo, tak dalsi prosim)...a to "venovani se" mi zavani situaci, kdy musim opecovavat nekoho a je pak spise bremenem, nez prinosem
To "venovani se osobe kterou jsem privedl sebou" a seznamovani se zvyklostmi i ostatnimi osobami je na nekterych akcich (treba i na mych) striktne vyzadovano...
1/ Neradím, jen říkám, jak to mám já, případně jak by se mi to líbilo
2/ Doptávám se právě tehdy, když v nastíněné situaci nemám jasno
3/ Není-li ti mé sdělení jasné, klidně se ptej taky
4/Tá "akci jako nováček" moc nerozumím. Představila jsem si situacil kdy mě partner (nebo kamarád/kamarádka, to je jedno) bere někam mezi své známé, do prostředí, kde to zná. Pak čekám, že bude trávit většinu času se mnou (v ideálním případě všeche čas) a bude se se mnou bavit, protože já tam nikoho jinýho neznám a jsem příliš nesmělá na to, abych se bavila s cizími lidmi. Čili i když si bude povídat se svými kamarádym, ocením, když mě bude tam mít jako "mlčící přívažek".
Engine pracoval: 0.090802192687988 sekund sec. You are NOT robot. Download restrictions not apply Output processing : 0.042394876480103 sekund Vystupni komprese: VYPNUTO Size: 292255 bytes