To je zase ráno! Odporné, hnusné a ještě k tomu studené. A já musím do práce. Sockou, jak jinak. Auto zamrzlo, nejde nastartovat. Už třikrát jsem prosila Pána, aby s tím něco udělal, ale nějak není čas. Tramvaj má zpoždění. No nazdar! Tamhle jde ten starý úchyl, co se na mě lepil už včera! No to bude cesta. "Ne, na kafe nechodím. Nesmím,?nepiju, mám zlýho tátu a pět bráchů, oni si vás najdou!" Tak, dědek je pryč. Snad už mi dá pokoj. No tedy zcela jistě mi dá pokoj, leda by tady na zastávce bydlel. Dneska mám ranní naposledy, pak budu jezdit odpoledne - a možná i tím autem, jestli milostivě roztaje.
Tak a jsem tady. Vylezu tři patra starých schodů, kdepak paneláček, tady co poschodí, to pětačtyřicet schodů, dřív se na ničem nešetřilo. Konečně můj pracovní stůl. Copak je tohle, změna rozpisu? Jo ták, dneska sedím u telefonu já - tedy kromě všech svých ostatních povinností. No už se vidím.
Zvedat celý den telefony, to by mi nevadilo, kolikrát se člověk i zasměje, ale hádat se pak s chlapama, kam kdo má jet, to je fuška. Každej si myslí, že když má koule, tak může všechno?a nejhorší jsou ti, co je snad ani nemaj. No jasně, hned na první věc musí šéf osobně. Volá jeden z nejlepších zákazníků, a taky nejprotivnějších. Ale platí, tak se nedá nic dělat. Zvedám se ze židle a jdu oznámit jobovku výš. To se dalo čekat - hned jsem si to vyžrala. Bába z odpolední směny zase neudělala výkazy - co mě je po tom? Nejsem její nadřízená?Už abych byla doma, pěkně v klídku a měla tenhle blázinec za sebou. A další telefony. Průšvih za městem - kohopak tam pošleme? Nakonec si vyhádám svoje, ale stojí mě to půl hodiny debaty naprosto o ničem. A dál to jde od desíti k pěti. Panebože, proč musím myslet na všechno já? Proč si mám pamatovat, čí auto má blbou spojku? A co mě je po tom, že Vaškovu ženu bolej zuby? To jako kvůli tomu přestane dělat půlka dílny? Stejně se musí vyjet - zuby nezuby. Nechápu, proč ji Vašek neposlal k zubaři. A tohle je zase co? Chlapi stojí v dílně a diskutujou?o čem asi? Fotbal to nebude - je zima?hmmm?no jo, ženský - taky věčný téma. Rozháním je, protože máme ještě práce nad hlavu.
Konečně končím! V duchu si udělám skóre: padesát hovorů (půlka anglicky), tři zprďáky, pět hádek a dva průšvihy, vyřešené s odřenýma ušima?jo a ještě shánění zubaře?utahaná jsem jako kotě. Nemůžu se dočkat, až přijdu domů. Můj Pán tam už bude, přivítáme se a pak si krásně zascénkujeme. Konečně pustím celý ten blázinec z hlavy, uvolním se, přestanou mě bolet ramena, ztuhlá od napětí. Nemůžu se dočkat, ale ještě se musím vrátit do obchodu - zapomněla jsem koupit hořčici. Tak, už je to všechno, ani nejdu pozdě. Geniální!
Otevírám dveře a hned slyším: "Tak jak ses měla?" Je to skvělé, že Pán už je doma - konečně můžu vypnout. Konečně se nemusím bát, co kdo mě za zády dokope a jsem zodpovědná jen za to, abych něco nedokopala já. Koneckonců, organizovat práci skoro padesáti lidem je dost šílené. Jsem ráda, že aspoň doma je to tak, jak to je. Potřebuju pěknou scénku, možná i pořádný výprask?udělá mi to dobře. Odpovídám Pánovi na jeho otázku stručně a jdu se převlíct. Pán mezitím kontroluje nákup - je tam všechno, to si jsem jistá. Stejně ale slyším, jak něco říká.
Vyběhnu z koupelny s kartáčem v ruce. "Byla sis koupit ty šaty?" Zatrne ve mně - vůbec jsem si na to nevzpomněla, kdy taky? "Nebyla" odpovídám nejistě. "Proč ne?" "Neměla jsem čas" "Jak neměla čas, vždyť jsi mohla jít po práci?" Nemohla. Nevím, jak se dá Pánovi vysvětlit, že nemohla, že bych si nedokázala vybrat, že nedokážu jen tak přepnout. Něco koktám, ale on mě stejně neposlouchá. "Ty jsi se zase nedokázala rozhodnout, viď? Takhle to nejde, přece nebudu žít za tebe! Šaty si musíš vybrat sama!"
Zírám na něj tak, že mi oči málem vypadnou z důlků. To nemyslí vážně? Po osmi hodinách rozhodování nejen za sebe, ale ještě za spoustu dalších uslyším tohle? Šmarjá, kde na tom ten chlap byl? Jasně, doma je to tak, že bude to, co si sám poručí, ale o to mu celou dobu šlo, nebo ne? Nebude on ženská, když neví, co chce?! Přemýšlím, jak z toho ven. Potrestá mě? Ne. Bohužel ani to neudělá. Trpělivě mi vysvětluje zásady asertivity. V duchu přemýšlím o tom, že než skončí Jeho přednáška o asertivitě, tak moje nasertivita překročí únosnou mez a bude to. Neswitchnu si - na to jsem příliš utahaná. Prostě prásknu dveřmi a půjdu. Kam? Asi pod most.
Dochází mi, že nemám kam odejít a že teď, v půli zimy, to nebude to pravé ořechové. V peněžence nemám ani na jednu noc na ubytovně a na bezdomovce zatím nevypadám. Budu to muset přežít. Koneckonců přednáška už končí, teď si budeme hrát.
"Připravím večeři, můj Pane!" říkám a čekám na povel. "Připrav a pak si zahrajeme, vidím, že už se těšíš!" Konečně, konečně to, co jsem chtěla celý den slyšet. Do kuchyně doslova dotančím, těším se hrozně. Ještě ozdobím talíře, nachystám stůl. "Večeře, můj Pane!" a pak hlavně koukám, jak Mu chutná. Jsem vzrušená už teď. V duchu si představuji, jak ucítím Jeho ruce na svém těle, jak zavřu oči a budu vnímat jenom Jeho doteky, teplé doteky rukou a studené doteky bičem. Už dojídá - ještě odnést talíře, podat víno. Zvedá se a jdeme do ložnice.
"Mám pro tebe návrh," říká můj Pán a já se jenom tetelím blahem. Obvykle mi pak dá vybrat z několika scénářů, jeden je lepší než druhý. Dneska bych brala cokoliv, ale nechci kazit hru. "Povídej, můj Pane" to už sotva dostanu přes hrdlo, jak jsem napjatá, co bude. "Víš, přemýšlel jsem o tom, co se dneska stalo. A rád bych ti pomohl a udělal něčím radost. Za chvilku si tady lehnu a celou hodinu smíš se mnou dělat všechno co chceš!" Pomalu, ale jistě mě vzrušení přechází a na rty se mi dere jediná věta:
"Tady jsem subinka JÁ!!!!!"
Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.
Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod
