Otevřela jsem oči. Netuším, po jaké době. Strop z trámů. Opatrně jsem se rozhlédla. Neviděla jsem nic jiného. Jen jsem cítila slabou vůni čerstvé hlíny a na zádech mě příjemně šimrala kožešina. To, že jsem nahá, jsem si uvědomila až později.

?Mariane?? zeptala jsem se polohlasně. Nic. Nikdo se neozval. ?Mariane?? zopakovala jsem hlasitěji. Ale i tentokrát zůstalo mé volání bez odpovědi.

Pomalu jsem se posadila. Hlava se mi trochu točila a tělo jsem měla ještě zesláblé. Postupně jsem se začala rozvzpomínat, co se stalo. Vlčí pohled i řítící se strom. Kam zmizel Marian? ?Mariane, kde jsi? ? Je tu vůbec někdo?? volala jsem, jak hlasitě jsem dokázala. Můj vlastní křik mě donutil ke kašli. Opět mi ale nikdo neodpověděl. Teprve teď jsem si uvědomila reakci svého nahého těla na chlad a rychle se zahalila částečně právě kvůli chladu a částečně ze studu. Rozhlédla jsem se kolem, jestli se přeci jen někdo nedívá. Kromě mého lůžka nebylo v místnosti nic. Kamenné stěny, dřevěný strop a hliněná podlaha. Žádný oheň, žádný stůl. Jen lůžko. Byla jsem velmi slabá a proto jsem si znovu lehla. Beztak nemělo smysl volat. Ten někdo, kdo mě sem přinesl, o mně ví a jistě brzy přijde. V příštím okamžiku jsem si ale uvědomila něco, co mě opět přinutilo se zvednout. Znovu jsem se rozhlédla po místnosti. Nevěřícně jsem ještě jednou očima sklouzla po stěnách místnosti. Nebyly tu žádná okna ani dveře. Odkud se bere to podivné světlo? A jak se dostanu ven?

Snažila jsem se zachovat klid. Znovu jsem si lehla a přinutila se zavřít oči. Jistě to bude mít své vysvětlení. Dveře jsou nejspíš jen maskované a já se děsím každé hlouposti.

Znovu jsem usnula. Probudil mě až podivný zvuk. Skřípění a vrzání dřeva. Otevřela jsem oči a trochu se překvapeně nadzvedla. Strop se pomalu otvíral. Jakoby se jednotlivé trámy od sebe samy odsunovaly.

Po schodech, které sjely odkudsi z patra nade mnou, začal někdo sestupovat. Byl to muž. V botách, vázaných ke kotníkům, měl na sobě upnuté, černé, kožené kalhoty s širokým opaskem, které v tom podivném světle házely odlesky na všechny strany. Horní polovinu těla měl odhalenou. Byl velmi dobře stavěný. Vypracovaná lýtka i stehna se pod kůži vzdouvaly a svaly hrály při každém pohybu. Boky úzké, břicho ploché a pevné, hrudní koš hustě porostlý černými chloupky měl opravdu široký. Ruce velké a od prvního pohledu silné. Do tváře mu zatím nebylo vidět, ale bylo jasné, že ten muž je opravdu velmi vysoký. Velmi vysoký. Ještě jsem si stačila všimnout, že v jedné ruce nese pohár čímsi naplněný, když jsem pak vzhlédla k jeho obličeji.

Strnula jsem. ?Proboha, kdo jsi?? zeptala jsem se šeptem, protože vykřiknout jsem nedokázala. Prsty jsem zabořila do kožešiny a pevně ji přitáhla k tělu. Pak se pomalu posadila.

Bez odpovědi přešel až k mně. Jeho doprovodu ? velkého černého vlka ? jsem si ani nepovšimla.

Teprve teď jsem si mohla pořádně prohlédnout jeho obličej. Tedy, pokud se dá to, co jsem viděla, nazvat obličejem. Ostré rysy lícních kostí, brada řezaná do téměř pravých úhlů, rty rovné a šedavě zbarvené, nos ostře zahnutý, podobný orlímu zobáku, oči zúžené, rámované hustým obočím, zelené panenky s černými vertikálními linkami uprostřed. Čelo rozryté vráskami, hlava holá až na dva téměř černé útvary, které vyrůstaly do špiček vedle sebe přibližně někde na temeni hlavy a mírně rozvlněné se v oblouku ztrácely za hlavou. Kolem svých kořenů měly kůži zvrásnělou s překrývajícími se šupinami strupů zaschlé krve.

?Kdo jsi?? zeptala jsem se znovu téměř neslyšně. Pohár postavil vedle mého lůžka a sám se posadil se do křesla. Do křesla?

Chvíli se na mě díval. Ještě pevněji jsem k sobě přitiskla kožešinu, ale nic to neměnilo na mém pocitu, že vidí skrz ní. Pak odpověděl otázkou.

?Kým chceš abych byl?? Jeho hlas byl zvučný a hluboký.

Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou.

?Vypadáš vyděšeně,? pokračoval. ?Jako bys mě viděla poprvé. Ale my jsme se přeci už potkali. Copak si nevzpomínáš??

Jako z mlhy se začala vynořovat nejasná vzpomínka?

?Ty jsi ten muž, který se v krčmě smál žebračce?. Jsi??

Namísto odpovědi se usmál.

Náhle jsem si uvědomila, že jsem se dosud vůbec nezeptala na Mariana.

?Co je s Marianem?? vyhrkla jsem.

?Žije,? odpověděl prostě. Na okamžik jsem úlevou zavřela oči.

?A kde je??

Opět mlčení.

?A kde jsem vlastně já?? zeptala jsem se a zmateně se rozhlédla po místnosti, která se zvláštním způsobem přizpůsobovala, jak potřeboval ten? muž??

?Jsi tam, kde jsi chtěla být.?

?Kdo jsi?? zopakovala jsem otázku a podívala se do jeho zelených očí se zúženými panenkami. Jeho pohled jsem však nevydržela.

?Napij se. Posilní tě to. Ještě si musíš odpočinout,? dodal a zvedl se. Pak sotva znatelně pohnul hlavou. Obrovské černé zvíře následovalo svého pána po schodech.

Okamžik na to jsem znovu osaměla. Ozvěnu jeho hlasu jsem pořád ještě slyšela ve své hlavě. Nejasně jsem si uvědomovala, že se pokoj opět proměnil. Rozhlédla jsem se. Křeslo zmizelo. Ani jsem si nedokázala přesně vybavit, ve kterých místech stálo. A bylo tu vůbec?

Rychle jsem otočila hlavu a podívala se na místo, kde měl zůstat pohár. Stál přesně tam, kam ho neznámý položil. Opatrně jsem ho zvedla a přivoněla k obsahu. Temně rudá tekutina voněla nasládle a trochu připomínala medovinu. Váhavě jsem se napila. Hrdlo naplnilo teplo a podivný pocit úlevy. Přestala jsem věnovat pozornost svým obavám a dopila svůj pohár nezvyklého nápoje. Opět jsem usnula.

Svůj čas v tajemném pokoji jsem dělila mezi spánek a setkání s neznámým mužem, jak jsem si uvykla ho ve svých úvahách oslovovat bez ohledu na to, jak vypadal. Po většinou seděl jen mlčky a namísto odpovědí na mé otázky se usmíval. Jeho návštěvy mě postupně přestávaly tak děsit. Ještě jsem byla příliš unavená, abych dokázala věnovat plnou pozornost všem podivnostem, které ho provázely.

Někdy mi v době jeho nepřítomnosti dělala společnost jeho černá šelma. Zprvu jsem se bála pohnout, když vlk zůstal v místnosti. Na mé prudší pohyby odpovídal hlubokým vrčením a sklopenými uši. Vědomě jsem se nutila pohybovat se pomalu a obezřetně.

Zotavovala jsem se. Dobré jídlo, které přicházelo vždy, když jsem dostala hlad a spánek vykonali své. Slabost se postupně vytrácela. Po několika dnech jsem byla schopná znovu vstát a pohybovat se. Byla jsem rozhodnutá rychle nabrat sílu a pokusit se utéct, jakmile k tomu bude příležitost. Horečně jsem přemýšlela, zda si nevybavím nějakou drobnost, díky které se vždycky na jeho povel průzor ve stropě otevře.

Zrovna jsem se procházela podél kamenných prázdných zdí, když se trámoví znovu otevřelo. Chtěla jsem rychle vklouznout zpět na lůžko, neboť mi neznámý muž stále ještě nevrátil mé šaty. Nezastavilo mě ani temné vrčení jeho černého průvodce. Stačil si mě však všimnout a pobaveně se na mě díval.

?Už jsem tě viděl,? dodal, jako by má nahota nebyla ničím jiným, než naprostou samozřejmostí.

?Vrátíš mi mé šaty?? reagovala jsem možná trochu podrážděně, zatímco jsem si k tělu opět tiskla kožešinu ze svého lůžka.

?Pokud je budeš potřebovat??

?Chtěla bych domů,? řekla jsem a snažila se, aby ta věta zněla jasně a důrazně.

?Domů?? odmlčel se. ?Není to tak dávno, co jsi toužila přijít právě sem.?

?Sem? Já??

?Už se zase nepamatuješ? Chtěla´s přece prostoupit kruhem, nebo nechtěla??

Na chvíli jsem se zarazila. Pak mi ale došlo, že byl přeci přitom, když jsem zpívala svou píseň.

?Jen sis špatně vyložil má slova.?

?Tvá slova, nebo tvé sny??

?Kdo jsi??

?Copak sis už na to sama neodpověděla? Ty nevíš, kdo jsem??

Zdálo se mi, že je v tu chvíli ještě větší. Stál nade mnou. Dostala jsem strach. Děsivý strach. Takový poprvé od té doby, co jsem se probudila v této místnosti.

?Bojíš se to vyslovit? Děsí tě, že až to vyslovíš, stane se to nezvratitelnou skutečností? Že přestanu být jen ´neznámým mužem´, ale stanu se tím, čeho se děsíš a po čem toužíš zároveň? Děsí tě, že vím o tvých snech? Děsí tě ta síla? Nebo fascinuje??

Napadlo mě, že bych mohla říct, že nevím, o čem mluví, ale prostě jsem mlčela s pohledem upřeným kamsi do tmy kamenů obvodové zdi. Nebyla jsem schopná reagovat, uvažovat, nebyla jsem schopná zabránit mu, aby pokračoval.

?Budu ale velkorysý a proto ti řeknu, kdo jsem. Usnadním ti cestu,? řekl tónem, jako když rodič poučuje malé dítě. ?Lidé mě nazývají různými jmény. Ďábel. Nebo démon. Negativní energie. Čistá esence zla. Jsem satan.?

Způsob, jakým ta slova vyslovoval, to prosté sdělení mě zneklidňovalo a svým způsobem uráželo.

?To není zrovna moc k smíchu,? odsekla jsem. Copak tohle chci? Chtěla jsem tohle někdy?

?Já se ale nesměju,? řekl a jeho hlas v okamžiku naplnil celou místnost, jako by nepromluvil on sám, ale prostor kolem něj. Jeho tělo narostlo do obrovských rozměrů a vzdálenost mezi námi se stonásobně zvětšila. Kraj propasti. Mohla jsem jen skočit.

Z nepochopitelných důvodů se náhle ale usmál, pokoj se ve vteřině vrátil do svých normálních proporcí a on řekl, dá-li se to tak nazvat, téměř přívětivě: ?ale ve skutečnosti se jmenuji Diaboron. Smíš mi tak říkat.?

Strnula jsem chvíli pozorovala chloupky kožešiny na své pokrývce. Vlnily se v nepatrném proudění vzduchu.

?Ale proč?? zeptala jsem se na všechno rezignovaně.

?Nemáš jinou volbu. Jsi tu, protože tu nedokážeš nebýt. Přitahuje tě má síla.? Odmlčel se. Snažila jsem rozumět tomu, co mi říkal, ale ztrácela jsem se ve významech slov. Tázavě jsem se proto na něj znovu podívala.

?Ty to chceš chápat? To žádný člověk nedokáže. Nikdo neumí pojmout podstatu všech protichůdných energií. Copak ty dokážeš vysvětlit, co je to ?zlo? a ?dobro?? Nic takového neexistuje. To jsou jen povídačky pro děti.? Odmlčel se. ?Ale můžu k tobě být velkorysý a dovolit ti, aby ses toho všeho dotkla alespoň z okraje,? dodal a zpříma se na mě podíval. Vždycky, když se takhle díval, jsem měla nepříjemný pocit, že jsem průhledná a on vidí všechno uvnitř mne. Všechny myšlenky, které vyplašeně přepadávaly jedna přes druhou, strkaly do sebe, snažily se skrýt, podobné myším, když nad loukou krouží dravec. Pokračoval. ?Vím, že tě to fascinuje. Chceš to poznat a dáš za to cokoli. Sama to ale nedokážeš. Potřebuješ průvodce. Učitele. Proto jsi přišla.?

?Ale já jsem nepřišla sama!? vyhrkla jsem zoufale.

Pokrčil rameny. ?Nedržím tě tu.?

Zmateně a bezradně jsem se rozhlédla po místnosti a po stěnách bez dveří a bez oken. Prudce jsem sebou trhnula, chtěla jsem vstát. Na poslední chvíli jsem si ale uvědomila svou nahotu.

?Chci odtud pryč. Slyšíš? Pusť mě ven,? opakovala jsem a v hlase jsem znovu přidala na intenzitě.

?Chceš odtud pryč, protože není pravda, co jsem o tobě teď říkal, nebo odtud chceš pryč, protože si myslíš, že z hlediska obecně morálních pravidel není správné, abys tu byla a poslouchala takové věci?? zeptal se stále stejně klidným hlasem. Neodpověděla jsem. Teprve když se zvedl, znovu jsem zpanikařila. Nechtěla jsem, aby odešel. Nechtěla jsem, aby mě zase nechával samotou.

Když jsem se ale nadechla, abych se pokusila ho zastavit, promluvil: ?kdybys opravdu chtěla odejít, dokázala bys to. Nepotřebuješ k tomu nic víc než to, co právě máš.? Na okamžik se odmlčel. ?A dám ti ještě jednu radu. Už nikdy na mě nezvyšuj hlas. Mohlo by to probudit můj hněv.? Na ta slova zamířil Diaboron ke schodům. Ani se neohlédl.

?Vrať mi mé šaty!?

Trámoví se zavřelo.

Má mysl se podobala ohni uvnitř hory. Taveným kamenům. Ten oheň spaloval a stravoval všechny okolní vjemy. Několik hodin jsem nejedla, neodpočinula si. Neustále jsem se vracela k jeho slovům. Z každého úhlu pohledu jsem ale dospěla k prostému sdělení. Měl pravdu. Diaboron měl pravdu. Znovu jsem od této skutečnosti utíkala v myšlenkách k otci a pak k Marianovi, abych se obloukem vracela k již zmíněnému. Znovu a znovu. Věděla jsem to. A taky jsem věděla, že k rozhodnutí došlo mnohem dřív, než mě k němu Diaboron pobídl. Vyčerpáním jsem usnula.

Správce serveru upozorňuje, že zde uveřejněná díla podléhají ochraně autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. Všechna práva autorů vyhrazena. Neautorizované použití díla bez souhlasu jeho autorů se zakazuje.

Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod  

Zobraz článek