 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
|
| |||||
| |||||
        
|
Komentáře k :
Oficiální článek ( 29.3.2006 00:32:07 )
Tato krátká povídka je varováním pro jednu slečnu velmi blízkou mému srdci, aby si uvědomila, co se může stát, až jednou opět přestřelí. Jedná se napůl o fikci, takže ne vše je pravdivé. Když jsem jí nabízel, že jí pomůžu s angličtinou, trošku jsem se obával, jestli to dotáhne do konce. Chtěl jsem si být jistý, že učení bude pokládat za důležité, protože moc dobře vím, že ač většinou zodpovědná a vyzrálejší než leckteří její vrstevníci (měla posledním rokem -náct), přesto občas ráda probudí spící dítě ve své duši a odběhne od rozdělané činnosti za něčím novým, vzrušujícím, neznámým. Když mi potvrdila, že chápe, že je pro ni znalost angličtiny nutností a že ráda využije příležitosti, že ji někdo pomůže a pohlídá, aby to v půlce nezabalila, když souhlasila, že nepořádnost můžu potrestat výpraskem, tak jsem jí navrhnul jednoduchý plán. Po dobu dvaceti dnů, bude pravidelně psát eseje na zadané téma, posílat mi je mailem k opravě, já jí je opravím a o víkendech spolu projedeme gramatiku a některé věci, na něž narazíme při naší výuce na dálku. Dělila nás vzdálenost dvou set kilometrů, ale protože stejně o víkendech jezdila ze školy domů k rodičům do Prahy, tak nebyl problém v tom, že bychom se vůbec neviděli. Zdůraznil jsem, že od ní očekávám, že dvě hodiny hrubého času denně bude věnovat angličtině a ujistil se, že to bude moci zvládat a nebude jí to nabourávat její denní režim. Opět souhlasila a tak jsme začali... Postával jsem na nádraží, do mrazivého vzduchu vydechoval obláčky páry a vyčítavě hleděl na informační panel, který mi nezúčastněně sděloval, že Helenin vlak má patnáctiminutové zpoždění. Amplión opět, snad už po desáté za dobu co jsem byl na nádraží, zachrochtal, a tentokrát hlásil povzbudivou zprávu: ?Osobní vlak z Plzně... příjezd 16:00... na třetí kolej.? ?Halelujah, díky.? otočil jsem hlavu k nebesům a na ztuhlé rty se mi znovu pomalu vkrádal úsměv, jako pokaždé, když se blížilo setkání s Helenou. Suché rty jsem si rychle přejel jelením lojem, jako bych se styděl, že mě někdo uvidí a jal se vyhlížet Helenu, protože vlak už mezitím s funěním zastavil. Jako obvykle i tentokrát jsem si nejprve všimnul ohromného červeného sportovního baťohu, pak nohou v džínech, které čouhaly za baťohem (Helena byla otočená zády) a jakmile se otočila, tak i charakteristické záplavy rusých vlasů. Na dálku jsem nemohl přes všechny ty lidi vidět jaký měla Helča výraz v obličeji, ale stačilo by mi zavřít oči a hned bych viděl její usměvavou tvář a jiskřící oči. Až udivené pohledy a nesmělé úsměvy okolostojících lidí mě vrátily zpět do přítomnosti a já si uvědomil, že jsem se křenil jako malý kluk, který každou chvilku má dostat narozeninový dárek. Ovládnul jsem se a opět se začal tvářit ?normálně?. Po chvilce si mě Helena taky všimla a zamávala mi na pozdrav, mezitím co se v neprostupném houfu lidí nezadržitelně, ale proklatě pomalu, jako když se plazí ohromný had, blížila směrem k východu, kde už jsem na ni čekal. Rozverně jsem jí zamával nazpět, čímž jsem si opět vysloužil několik udivených pohledů, které jsem však tentokrát statečně ignoroval. ?Ahoj princezno.? ?Ahoj Péťo? zaznělo současně a já ji objal a na rty jí vlepil polibek. ?Půjč mi ten baťoh, ať ho netaháš.? nabídnul jsem se, a Helena, jako každý víkend, zamítavě vrtěla hlavou: ?To je v poho. Já to unesu. Není to těžký.? A já na to(jako každý víkend): ?Já vím, že bys to unesla, ale stejně ti to vezmu. Vychutnej si posledního žijícího gentlemana v Čechách...už nás moc není, jsme vymírající druh.? pokračoval jsem s úsměvem a plácal hlouposti, až Helča podlehla a nechala mě, abych si od ní baťoh převzal. ?Tak vítej v Praze. Zastavíme se ještě v Tescu, abychom pro tebe nakoupili jídlo na víkend a pak jdeme na kolej.? seznámil jsem Helenu s plánem, ale ona opět nesouhlasila: ?Já mám jídlo s sebou, takže to není potřeba.? Raději jsem se nevyjádřil, co si myslím o tom, že lidé nosí jídlo na zádech přes půlku republiky a vykročil na cestu. Směr: Kolej... Dorazili jsme na kolej a těšili se ze vzájemné blízkosti po týdenní odluce.
?Zlatíčko?? zavolal jsem na Helenu z kuchyňky, protože jsem si najednou
vzpomněl na jeden rest, který jsem musel uvést na pravou míru.
Helenka statečně odolávala mému pátravému pohledu: ?Teď kecáš, nebo mi
říkáš pravdu.? zeptal jsem se. ?Nebudu to kontrolovat, budu ti věřit.
Důvěra je drahá věc. Takže se tě ještě jednou a naposledy zeptám:
?Skutečně máš tu esej napsanou a neposlala ´s ji jen protože jsi ji
dopsala příliš pozdě večer a ráno na ni zapomněla??
?Dohoda zněla: že každý den věnuješ dvě hodiny angličtině. Já mám
dohlédnout na to, abys to taky dodržela, takže ti to nemůžu odpustit, i
když tím trestám i sebe, protože místo toho, abych s tebou dělal to co
bych rád, tak budu čekat, než dopíšeš svoje eseje a pak je ještě budu
další dvě hodiny opravovat.? Odpověděl jsem neústupně, i když jsem ve
skutečnosti bezmocně drtil zuby a zaháněl vztek. Doufal jsem, že Helena
právě naopak napíše i ty eseje ze soboty a
neděle už v pátek, abychom měli víkend pro sebe a ona se na to tak
vyflákla. Před očima už jsem viděl, že to dopadne stejně jako při Helenině prvním
výprasku za trest, kdy jsem ji varoval, že tentokrát SKUTEČNĚ dostane a
ona to pořád považovala za hru. Nakonec to tehdy dopadlo tak, že po
nedlouhém kočkování se mi podařilo ji dostat do pozice, ve které jsem
ji mohl začít vyplácet a já začal. Ona se zklidnila, ale v okamžiku,
kdy jí zadeček začínal teple sálat a získal rudou barvu letních
červánků. V okamžiku kdy si jistě říkala: ?Tak teď každou chvíli Péťa
skončí. Už jsem dostala dost.? Jsem jí suše oznámil, že toto celé bylo
jenom zahřívací kolo, abych si získal její pozornost a poslušnost a
výprask teprve začíná. Naštěstí k tomu tentokrát nedošlo. Možná to byl
tón mého hlasu, možná
to bylo tím, že jsem ji poprvé oslovil jejím celým jménem, možná to
byla její intuice anebo od každého trochu. Každopádně tentokrát se
umoudřila sama od sebe, zklidnila svou rozvernou náladu a pomalu se na
posteli posadila. Epilog: ?Helena? se nepoučila a neslyšela varovaní, které se jí touto povídkou dostalo. Dokonce právě naopak místo jako varování vzala celou povídku jako inspiraci, jako návod jak se zachovat. Proto finále probíhalo podle jiného scénáře (opět některé nevýznamné podrobnosti pozměním, abych chránil naše soukromí): Helena si poklidně vyslechla moje kázaní, aniž by mě přerušovala. Přestože jsem si naivně myslel, že ocení moji snahu zapracovat na jejím charakteru, tak myšlenky, které jí běhaly hlavou byly spíše rázu: ?ÁÁÁle čert to vem, tak ať se Péťa před tím vypovídá, budu dělat, jakože poslouchám, ať má radost.? Když jsem tedy skončil, tak místo svědomitého zopakování důvodů pro Helenin výprask se mi na otázku: ?Tak a můžeš mi to teď alespoň bodově zopakovat, abych věděl, žes dávala pozor?? dostalo hravé odpovědi: ?Ne!? a aby nebylo mýlky o tom, že navzdory své pozici si je jistá v kramflecích, mě ještě počastovala vypláznutím nezbedného jazýčku. Kdo nechce slyšet, musí cítit. Helenin zadek zanedlouho zasypala nadílka plácnutí. Dal jsem si záležet, aby je skutečně pocítila a ještě než se jí zadeček zbarvil do růžova už se nespokojeně vrtěla a po klidném a odevzdaném ležení nebylo ani památky. ?Srdíčko nech toho!? ozval jsem se varovně, když jsem začal mít dojem, že místo toho, abych Helenu zaslouženě vyplácel, tak se ji snažím udržet v pozici. Opět ale navzdory mé veškeré snaze o klidné řešení si Helena nedala říct. A tehdy se stalo, co se stát nemělo a za co se stydím (vlastně to je důvodem, proč jsem se epilog rozhodl připsat, abych si tak připomněl, jak jsem tehdy nezvládnul situaci tak, jak bych coby ?ten který vychovává a učí? býval měl zvládnout.) Nechal jsem se ovládnout spravedlivým hněvem a pomyslel si: ?Dobře Princezno, očividně neoceňuješ dobře míněnou radu a chceš se z toho vyvléknout silou, přestože cítíš, že dostáváš zaslouženě. Fine by me. Já můžu i jinak.? Helenu jsem nechal vyklouznout a postavit se (neušel mi její vítězoslavný úsměv, protože pro ni stále ještě šlo o hru), ale než si mohla vychutnat nově nabytou svobodu tak jsem si ji lépe uchopil, posadil se na postel a ji stáhnul s sebou a hbitě ji přidržel tak, abych se mohl nerušeně věnovat vyplácení. Totam bylo hlazení a zahánění bolesti, totam bylo alternování v síle dopadajících ran, tak aby to bylo pro Helenu co nejpříjemnější, teď jsem byl rozhodnut důrazně jí dát za vyučenou a začal se skutečným výpraskem za trest. Helenin zadeček růžověl ?a červenal. Helena zjistila, že se něco změnilo a tak hravost zanedlouho také vystřídala snaha uniknout z mého sevření. Já jsem ale nemilosrdně pokračoval dál. Oba jsme tvrdohlaví, ale já byl navíc přesvědčený o tom, že mám pravdu (s čímž Helena, jak později připustila, naprosto souhlasila). Teprve v okamžiku, kdy napjala všechny síly k tomu, aby zabránila dalšímu výprasku a přesto se jí s tím nic udělat nepodařilo (snad kromě okamžiku úlevy, kdy jsem potřeboval obě ruce k tomu, abych ji udržel a zároveň odstranil její ruce chránící pálící zadeček) se zklidnila a odevzdala osudu. To byl okamžik, na který jsem čekal. Moje tvrdá hlava triumfovala nad tou její. Bohužel ale tímto krátkým vítězstvím jsem znevážil a znehodnotil celý výprask, protože jeho výchovná hodnota tím klesla na nulu. Heleně jsem vyčítal nedospělost a sám jsem jako vychovatel selhal (tím, že jsem využil hrubou sílu k tomu, abych prosadil svou, jsem si sice vynutil její poslušnost, ale jak se říká: rákoska autoritu nepřidává a bič má dva konce). Teď byla teprve Helenka v tom správném rozpoložení, aby si uvědomila, co jsem jí v mém kázání o důvodech k výprasku říkal a aby skutečně pocítila lítost nad svým prohřeškem, za který jsem jí vyměřil trest a nevěnovala se jenom počítání ran, ale zpytovala svědomí. Jak jsem ale říkal výše. Tím, že jsem Helču přinutil k poslušnosti silou, jsem se ve svých očích připravil o autorizaci k udělení jakéhokoliv výchovného výprasku. Nebyl jsem totiž o nic zodpovědnější než ona a tím pádem by to nebylo spravedlivé. Rány přestaly dopadat a chvilku jsme oba oddychovali. Doteď pořádně nevím, co se v Helenině hlavě v tomto okamžiku událo, zda dostala to po čem toužila, nebo zda si myslela, že jsem nebyl spravedlivý. ?Miláčku, je mi líto, že to proběhlo takhle...? začal jsem, když mě hněv přešel a pustil se do hlazení pálící prdelky. Nikdy jsem nepřistoupil na Heleniny návrhy, abychom si pořídili rákosku, protože když ji vyplácím rukou, tak mám přesnou představu o tom, jak to bolí ji a v tomto okamžiku jsem za to byl nesmírně rád. Helena se začala zvedat, aby něco řekla, ale já ji přitlačil zpátky. ?Klidně lež, tentokrát jsi dostala pořádně, tak mě to nech promasírovat, ať ti tam nezůstanou modřiny.? Helena neřekla co měla na srdci a opět se položila. V tomto okamžiku jsem ji miloval. Tatam byla neposlušnost, která mě někdy, když není na místě, dokáže tolik vytočit a přinutit pochybovat o Helčině soudnosti. Její zranitelnost zapracovala na mém ochranitelském a pečovatelském instinktu a já zvolna vyháněl z červeného zadečku pálení, které jsem sám způsobil.
Jak to probíhalo dál už ale nechám na vaší fantasii... Chcete na www.ds-life.cz také publikovat své články ? Přečtěte si návod
Zobraz článek
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
NEZNAMY_6375  [ 5.6.2024 - 17:44 ]
|
 |
