Medvěd a klacík

Kdybyste náhodou nevěděli, kdo je to Medvěd, musíte se podívat sem. Někteří medvědi vypadají opravdu hrozně roztomile. Obzvlášť, když pochrupují s hlavou zabořenou do ledové tříště a špulí na vás zadek. To pak může některé pošetilce napadnout vzít klacík, takový delší a do Medvěda si šťouchnout. Je přece za zídkou?Radím Vám, nedělejte to. Mě se to (ne) vyplatilo;) Medvěd (doposud virtuálně) vstal, zařval hlubokým hlasem bez ohledu na síť, že to mám za 25!

Dohady o 25

Můj záměr šťouchnutí byl původně způsoben touhou vyzkoušet jeho pravítko z kanceláře o kterém se Medvěd často zmiňoval jen tak mimochodem. (Znáte ty řeči jen tak mimochodem, na které se subinky chytají jako do vějičky? Jestli ne, o mnoho přicházíte).
Z nadcházející konverzace však postupně vyplynulo, že si na to Medvěd speciálně vyrobil pádlo?.Z pádla jsem samozřejmě měla strach. (Netvrdím, že z pravítka bych neměla. Není 25 jako 25, to mnozí velmi dobře vědí). Ale on mne přesvědčoval  naprosto logickými vzkazy přes ICQ, že pádlem to rozhodně nebolí jako pravítkem.  Začala jsem spekulovat, jak to uhrát. Věděla jsem, že mám co jsem chtěla. Ale jak s tím teď naložit? Ano,  přiznávám, že my ženy nikdy nevíme co chceme a chceme to, dokud?.dokud nedostaneme na?

Chtěla jsem, dokonce jsem prosila, aby snížil počet vyplacených ran. To chlupaté zvíře, které vypadá, že je vlastně jen na poňuchňání, nehodlalo vůbec  diskutovat o počtu. Ale prý si mohu vybrat nástroj trestu. ?Pírkem! Pírkem chci nabacat!? Posílala jsem mu přes síť vzkazy. A myslela jsem si, jak jsem na něj vyzrála.
Nevím, jak se to Medvědovi podařilo, ale pírko mi rozmluvil. A já hloupá, důvěřivá holčička nakonec svolila a nástroj ponechala jeho volbě.

Pádlo

Blížil se den D, určený k provedení veřejné exekuce. A holčička (tedy já) jsem se bála, jé, já se tak bála. Plánovaná exekuce se rozkřikla na netu a měla proběhnout při příležitosti   oficiálního sedmého srazu v Eliotu.

Večer, když seděla zvířata (tedy i Medvěd) a vůbec všeliká jiná úchylná havět, jakož i páně Křížíkova maličkost u stolu, uviděla jsem poprvé TO pádlo? To by urvalo i slonovi ocas, pomyslela jsem si. ?Ne ne?  Přesvědčoval mne Medvěd. A hned to chtěl vyzkoušet. Prý se mám ohnout přes takové prkno s dírama. Tedy, vrtalo mi hlavou, k čemu ten kus prkna s dírama je. Stále jsem nechápala, nač si ho Medvěd přinesl. A proč se ono prkno bude dávat mezi stoly. A jak? Na šíř? Na délku? Připadalo mi totiž mnohem jednodušší se jen tak přes stůl ohnout. Ale přiznávám, že znervóznit oběť není na škodu. Rána, která vzápětí padla přes kalhoty mne poněkud vyrazila dech. Ještě, že mě Eleferní Pán přitulil k sobě?.

Nepromlčená exekuce

Druhý den se nedělo nic, kromě Eliotovských bahnálii.(Předpokládám, že o nich jste už něco slyšeli či četli) A já byla ráda, že před tolika hosty nebude žádná exekuce. Svěřila jsem se Elefernímu taťulínkovi, že se totiž moc bojím a že bych to po adrenalinovém bahnu už těžko rozdýchala. Celé odpoledne jsem na to myslela a snažila jsem se ještě to chlupaté Medvědisko od činu odvrátit, leč marně. Poněkud méně mne uklidnilo, že kdykoliv mohu SAMOZŘEJMĚ použít stopku, (není přece tak hrozný sadista)! A já navrhla jako satisfakci za zastavení procesu,  že zbytek nedoplácnutých ran VYŠTĚKÁM a POKUSÍM SE O ODDANÉ OČI. Ještě, aby tohle na zvíře s pádlem nezabralo!

Třetí den při snídani už to vypadlo zcela nevinně. Také existují nějaké promlčecí lhůty, ne? V poklidu jsem si zamlaskala nad miskou s jogurtem a müsli. Popíjím kafíčko a sleduji po očku to zvíře chlupaté. Vypadá úplně neškodně. Určitě na to zapomnělo.

?Takže až se nasnídáme, je čas na tu exekuci,? řeklo to neškodné zvíře.

A neokecala to holčička. Srdíčko se jí rozbušilo a brusle nechala kdovíkde. Takže vybruslit nešlo. Teď už jedině obrátit kartu strachu na svou stranu. Pohodila  jsem hlavou, dala ruce v bok a vybídla líně sedící dominanstvo k akci. Šla jsem rázně, jako kdyby se ani nechumelilo, natož jako kdyby se mělo dít něco s pádlem?.

Svou sukničkou  jsem si ometla kamínky z dřeveného nízkého stolku, který Njal z fotografického hlediska považoval za ideální. A mě se líbilo, že u toho můžu ležet.
(Jak pohodlné!) Medvěd se blížil v dálce a mával pádlem. Já na něj povykovala s hrdinným tónem, skoro jako Johanka z Arku:?No co je, kde se couráš, snad se nebojíš!?
?Už sis vymyslela stopující slovo?? Odpověděl na to Medvěd.
?No jo..?Rozpomněla jsem se. Snad jsem chtěla říct něco smysluplného, jenže adrenalin vyprsknul skrz jemný holčičí jazýček: ?Urvu Ti nohu! To bude moje stopující slovo.? A bylo.

Pak nezbývalo, než si jen tak ledabyle, jako by se opodál neblýskalo pádlo, lehnout a obnažit pozadí. Objevily se mé černé  kalhotky. Většinové mručení mne donutilo k nejhoršímu. Obnažit hýždě. Na obnažování mám obecně málo odvahy. Požádala jsem proto  Eleferního taťulínka. (Jé, to bylo hezké. To sundávání kalhotek). Pak už to ale jen bolelo?.

Zlobivá holčička ve mne najednou nebyla holčičkou. Něco se probudilo. A pádlo zcela nepohádkově dopadalo na zadek, načež se zcela lidsky  dralo do éteru: Au au au! (Podivné to záliby máme?)

Když dopadlo potřetí, zařval ve mně dokonce i nějaký schovaný chlap: ?Urvu Ti nohu!!!?

TO zvíře se směje a pokládá  pádlo hranou o desku stolu. Trochu se vzpamatovávám. Nadzvednu se a koukám se na svůj neholčičí zadek. ?Mno, to ještě jde.Tak tadyhle, tady dole, ukazuji tam kde to jí bílé, ještě jednu můžeš, Medvěde ? Rozkazuji důležitě jako bych vládla situaci (a já jí vládnu)! Poté si lehám zpět hlavou na ruce. Za trest se rozmáchl pořádně. Au au au au au au a tak dál. Chvíli mi trvá, než vyhrknu hrdelním hlasem svou stopku:

?Urvu Ti nohu!?

Jáu, hladím si zadek a oblékám zpět černé kalhotky. To pěkně bolí. Ale vlastně se mi to líbilo! Ne, abyste to Medvědovi prozradili!

Satisfakce

Zbývalo dovyštěkat nedoplácnuté rány. Nu, co bych k tomu tak štěkla. Totiž řekla. Klekla jsem si pěkně na kolena do trávy a opřela se o ruce a počnu vydávat něco jako HAF a počítám si přesně odhafnuté zvuky podle nedoplácnutých Medvědových pádel. On však, milostivý, nic neslyší. A ostatní drží při něm. Dokonce i Eleferní Pán. To je drzost! To je moc hezká drzost. :-) Vrčím a občas mi vypadlo i nějaké to ?ksakru?. Waco pohotově věděl, jak pejsky postrašit.

Dal mi na zem před ruce TEN STRAŠNÝ NÁSTROJ ?.

Sbírám všechno co ve mně je, abych štěkla pořádně: HAF, HAF,HAF! A ať mě Ti chlapi pořád nematou! Jednou jim to bylo málo nahlas, podruhé zas trojštěknutí počítali za jeden štěk. No řekněte, psové, co byste jim udělali? Já osobně si sebrala hrst kamínků, odpočítala jich 20 a s každým hrdelním čímsi, odhodila jsem jeden kamínek do vody. A byla spravedlnost. Kdo neumí počítat, není úchyl. :-)

A to je všechno. Už víte, jak štěká holčička a už víte, jak Medvěd plácá pádlem. Vidíte, a stačí tak málo. Klacíkem šťouchnout?.a je kopa legrace. :-)

P.S.: Varování pro určité živočichy s rohama: Na Felixe klacík vůbec nepoužívat!!!